O (mém) strachu

Mluví se o něm jako příteli, rádci i vynuceném pronásledovači nás samých. Ten můj byl vždy poměrně vytrvalý a přepadával mě jako malou holčičku v temných zákoutích paneláku, když jsem v zimě vynášela koš. Nebo třeba (už větší a ještě poměrně nedávno) v naší chodbičce - šatně, když jsem ve tmě procházela do ložnice. "Vymazáním" jednoho ze smyslů - zraku - jsem panikařila - ne, že neuvidím, ale že něco "uvidím". Něco nabývalo podobu mých blízkých zemřelých. Zejména. Či dalších, kteří by případně k nám domů zavítali.

Dost mě otravoval. Znepříjemňoval mi život, a tak jsem se ho snažila zbavit, pochopit, přijmout. Cokoliv. Nezapomenu na kineziologii s Alenkou, kdy (rozhodně v tom je velká míra subjektivní interpretace, protože většinou si slova z podobných zážitků nepamatuji, ale věřím, že je uvnitř schovávám a nesu a "nějak" se podle nich "zařídím")… Safra, to je dlouhá věta, radši začnu znovu. Zkrátka jsem dostala zprávu, že strach mám vlastně z toho, že je velký rozpor mezi tím, co dělám a co skutečně jsem. Že se sama na sebe nemohu spolehnout, protože moje chování ovlivňují faktory vnější a pomíjím to, co mi říká moje tělo, duše, já. Jakkoliv. Mám pak největší strach z toho, že v den D, hodinu H se nebudu moci spolehnout sama na sebe, že nezareaguji tak, jak je přirozené, ale tak, jak by "se mělo". Musím říct, že v tom ještě stále hledám onu nitku a zcela jsem ji nenašla. Nitku vlastně ano, ale rozhodně ne pevný provaz. Jisté je, že se nějak vytratil. Strach ze tmy, myslím. Projdu bez zaváhání naší šatnou a kdybych náhodou měla trochu strachu, nebudu se bát rozsvítit (že někoho vzbudím). Vypadá to na Happy End, že? :) Můj život tedy rozhodně podobu kýče nemá, protože můj strach se tak trošku přetransformoval. Vzal na sebe podobu velmi záludného a silného hráče, protože hraje s tím nejcitlivějším, co se vám v životě "přihodí".

Děti. Bojím se o ně. Někdy tak moc, že bych plakala. Většinou tak, že mám dojem, že si všechnu realitu (hahaa, jaká velká naivita na prahu čtyřicítky) musím uvědomovat, držet ji na uzdě, prostě být napozoru. Vím, že to zní naprosto šíleně až trapně, ale prostě to tak mám. Od srpna 2016, od té doby, kdy jsem se zavřela do ulity vlastní nervozity (z nadcházející oslavy) a odpoutání se od reality (maminky i tatínci ratolestí možná tuší - občas je "off" mód jediným možným způsobem, jak vypnout překřikující se hlasy, bouchání a dupání, písničky a každodenní přísun otázek od dětiček). Moje odpoutání se během vteřiny proměnilo v hrůzu z toho, co uvidím za vrčícím strojem, v nezměrnou bolest při pohledu na zranění vlastního dítěte, kdy plíce málem nestačí na to, aby se přes obrovské sevření nadechly a srdce jede ve stand-by módu. Na výčitky, bolest, slzy, výčitky, motlitby, bolest, slzy a vysílání přání tam nahoru, posílání energie do spícího tělíčka, aby mělo sílu na boj. Pokud jsem vás rozplakala, tak přiznávám, že jsem posmrkala několik kapesníků. Ale chtěla jsem jen ulevit tomu, co je ještě pořád ve mně někde usazené a pomalu se (ještě pořád) v slzách odplavuje jako velmi zatvrzelý kal. A také popsat situaci. Od té doby se už bojím být ve vlastní ulitě, v onom "off" módu, kam stejně občas spadnu, protože si to tělo i hlava žádá. Takže kromě těchto vyžádaných chvil jsem pořád "na stráži". A něco ve mně má naivní dojem, že dokáže v tomto módu obsáhnout děti ve škole, školce, manžela na horách i v autě. Marno mi říkat, že není dobré mít kolem sebe pole strachu, že děti vycítí strach kolem. Že jako magnetem mohu přitáhnout nechtěné.

Dneska jsem si otevřela knížku Moje milá smrti od Veroniky Hurdové. Krkavčí matku možná znáte spíš. Maminku tří krkavčat a ženu, jíž zemřel její životní parťák a otec dětí. I o tom je kniha. A také moudře vtipné blogy, které rozpláčí takovým tím zvláštním úlevným způsobem, kdy se přes slzy usmíváte. A ve mně se něco pohlo. Ještě to nejsem schopná moc pojmenovat, ale jisté je, že se mi ulevilo a přineslo mi to zvláštní klidnou radost. Pocit, že nemusím být na stráži a mít strach, protože ty věci se stejně přihodí. Když se mají přihodit. Přesvědčení, že mohu věřit sama sobě a své intuici a být s tím takto klidná. Že opravdu nemohu za to, když se věci stanou a já zrovna nebudu "na stráži". Že nemohu spasit svět nebo alespoň své děti, že tím je neochráním. Těším se na první zkoušku se svým parťákem strachem a opakované čtení těchto řádků a vyvolání pocitu, který mám nyní. Kéž by ve mně zůstal a nezmizel. Děkuji, Veroniko.

Jsem zvědavá, jako podobu na sebe můj strach vezme příště. Brala bych moudrého rádce a introverta, který než něco řekne, dvakrát se rozmyslí.

Krásné podzimní dny,

Petra Nemravka