6. TAM... Hory, hory, hory

Přiblížili jsme se k západnímu pobřeží a části cesty, o které jsem si myslela, že bude nejméně poutavá. Chyba lávky. Hory jsou zde nádherné, překrásné. A je jich tu hodně. V podstatě jsme jimi projížděli po celou dobu této části - s výjimkou Christchurche.

 

Včera jsme všichni stanuli na (pravděpodobně na dlouhou dobu) nejjižnějším místě, co jsme kdy stáli a dnes už vyrážíme zpět blíže k domovu. Po dopoledni stráveném u jezer Manapouri a Te Anau jsme se vydali k vyhlášenému Milford Sound. Cesta, nejprve široká, vedla planinami a kolem jezer. Ideální pro natáčení hobitích historek. Postupně se začala jakoby "svírat" a kopce kolem "rostly" v hory. Počasí obvyklé - lehce zamženo, deštík. Skalnaté velikány obemykala mlha a vytvářela jim kolem pasů prstence z mraků. Říčky, nasycené neustálým pršením, spadaly do údolí v desítkách malých vodopádů. Nepoeticky jsme to nazvali čůrání obrů... Ocitli jsme se v Alpách, ve vzpomínkách v těch evropských a chápeme už, proč ty novozélandské přijaly stejné jméno. Cesta byla nádherná a po cca 2,5 hodinách jsme se ocitli u Milford fjordu. Mno, podívaná to byla překrásná, byť jsme ze slunka neviděli ani kousek a mušky náš "žraly" jak o život. Představte si zelenošedou vodní plochu, ze které se do výšky téměř dvou tisíc metrů tyčí hory. Všude kolem. Do toho chomáče mlhy, mraků. Nádhera přenádherná! Vypravili jsme se na krátký průzkum k lodím, a protože pršení sílilo, vypravili jsme se zpět.

 

 

 

 

Kousek odsud jsme měli zarezervované ubytování. Musím říct, že kemp soupeří s dosud nejoblíbenějším na Curio Bay. Doslova vysekán v prastarém lese s úzkými uličkami pro parkování karavanů. Místo pro mladé, staré, baťůžkáře i seniory na dovolené. Večer jsme strávili praním snad veškerého oblečení a těšili se na další den. Mělo pršet, takže...

 

Nepršelo  Tedy pršelo, ale vzhledem k tomu, že nevstáváme nijak brzy, vlastně by se dalo říci, že vstáváme dost pozdě..., tak když jsme otevřeli všech deset očí, bylo po dešti a kolem kempu nás "vítaly" velikánské hory v celé své kráse. Vydali jsme se směr Milford. Na parkovišti k nám přišel zvědavý zelený horský papouch Kea, kterého při otevření dveřé moc zajímaly naše boty. Další naše novozélandské přání se tak splnilo. Papoušek je dost veliký (takový holub) a velmi všetečný, takže co před ním pevně nezavřete do batohu atd., o to lehko můžete přijít.

 

 

Nalodili jsme se a vyrazili. Přemýšlím, jak jinak napsat, že to byla nádhera, protože tohle slovo stále opakuji. Ale byla! Superiozní. Okolo fjordu, který má zelenotyrkysovou barvu, se tyčily obrovské hory protkané desítkami vodopádů. Mezi nimi kralují Sterling waterfalls, pod které jsme při zpáteční cestě zajeli. Cestou jsme pozorovali lachtany sedící na kamenech. Sluníčko svítilo, a tak pozorování bylo úžasné. Také jsme tam potkali pár z Kanady, mají tři děti, žijí spolu padesát let, potkali se v Africe, manžel lezl na Kilimanžáro. Teď stanují na Novém Zélandu. Toho bych se chtěla dožít! Tři děti, Afriku, Kili a cestování máme společné. Po hodině a půl ráje pro smysly jsme zakotvili a vydali se zpět do Te Anau. Navečer jsme se ohřívali v koupacím horkém sudu a koukali přitom na jezero. Další skvělý den!

 

 

 

  

 

Ráno v Te Anau opět pozvolné až líné... Prolejzačky, Peťa si hrál na kosmonauta (ať vám to vysvětlí) a pak jsme šli na obhlídku městečka. Po obědě nalodění a směr Queenstown. Cesta opět pěkná a s blížícím se městem přibývalo vyšších hor a také lesů. Jinak samá pastvina. Pokračovali jsme nakonec až k horskému městečku Glenorchy. Díky nově stažené aplikaci (CampingNZ) jsme našli free camp pro karavany kousek od Glenorchy. Stáli jsme asi čtyři metry od jezera, koupali se ve vodě čisté jak studánka, ale studené jak žiletky. Ale i já zimomřivec jsem tentokrát neodolala. Krása! Pokud by někde mělo být kempování v ráji, umím si ho představit tady. Abychom zůstali ve střehu, přijeli sem s motorhomem Francouzi a zapadli v plážových oblázcích. Asi dvě hodiny jsme se všichni snažili pomoci auto vyhrabat a vyjet, ale naše úsilí jsme po západu slunce ukončili. Zavolali asistenčku s tažným lanem a ta je kolem desáté večer vytáhla. Celý pobyt nám tu obveselovaly mušky sviňušky, neboli černé (písečné) mušky kousající tak, že nechávají krvavou stopu a dost to bolí. Přes nákupy všemožných repelentů se nám je zatím nepodařilo od kousání odradit. Ale bylo tu krásně a noční nebe pohádkové...

 

 

Po ranním paddle boardování, které bylo zatím nej, které jsem kdy zažila (voda tyrkysová, klidná a jak zrcadlo. Všude kolem vrcholky hor, některé zasněžené) a rychlém koupání (ještě větší žiletky :o)) jsme vyrazili směr Glenorchy. Malinké městečko v údolí hor a u jezera Wakatipu. Našli jsme pár keší, prohlédli jezerní stranu, kde se natáčely scény z Hobita, dali si dobrý oběd ve vyhlášeném místním Café a vyjeli zpět směr Queenstown.

 

Queenstown je v podstatě malinké město u jezera Wakatipu, je ale centrem pro všechny, kteří mají rádi adrenalin v krvi. Takže to tu žije. Rychlé čluny, bungee jumping, největší houpačka na světě, to všechno jsou lákadla, která sem každý rok lákají tisíce mladých lidí. Na můj vkus trochu příliš komerčna, ale proti gustu...Free campy tu nejsou, takže jsme zvolili jistotu v Top 10 kousek od centra. Odpoledne jsme strávili v parku a zakotvili - jak jinak - na dětském hřišti. Mája s Adélkou objevily lanovou "houpačku" přes potok a za asistence Peti se Adélka celá vymáchala. Do karavanu jela v kočárku v mikině a překrytá druhou mikinou... Také jsme v parku potkali Češku ze Šestajovic, která tu už 25 let žije. Večer jsme sledovali několik představení holek, které neúnavně tančí na jediné CD, které s sebou máme  Peťa ho dost nesnáší... 

 

Už v noci nám počasí avizovalo, že další den nebude žádný šlágr. Nebyl. Od rána pršelo a bylo zamračeno. Zrušili jsme tedy výlet gondolou a šli znovu do města. Nakonec jsme v něm zůstali až do oběda a po obědě v restauraci (Peťa: až zas někdy budu mít ten blbej nápad jít s holkama do restaurace, kopni mě...). Holky, z auta nevyřáděné, řádily v restauraci jak černá ruka. Jídlo skvělé, ale velmi rádi jsme ji zase opustili. Zabalili jsme se, zanechali za sebou město na jezeře a vydali se dál k městečku Wanaka. Cestou jsme míjeli historický (z roku 1880) Kawarau most, kde se v roce 1988 poprvé na světě skákal komerční bungee jumping. Zrovna se tam jedna dáma připravovala, tak jsme celou action sledovali. Musím říct, že při jejím váhání mi bušilo srdce, jako bych skákala já sama. Skok samotný byla rychlovka, 43 metrů pod a krásná tyrkysová řeka jako bonus. Mno, jestli jsem o bungee někdy uvažovala, asi zůstane nevyzkoušen. Ale stejně, něco na tom asi je! Kousek dál se skáče z Nevis Arc z výšky 143 metrů, ale tuhle show jsme bohužel neviděli.

 

 

 

Cestou jsme míjeli místo na řece, kde se natáčelo několik scén z pána prstenů. Opět úžasná tyrkysová voda.

 

 

Projížděli jsme vinařskou a ovocnářskou oblastí až do Wanaky, mladší sestry Queenstownu. Tohle město bylo před lety ospalou vesničkou, ale dnes to tu díky přítomným adrenalinovým aktivitám žije. Jen ceny jsou mírnější než ve Queenstown. Doplnili jsme proviant a vydali se podél jezera cestou se spoustou krásných výhledů až do free kempu u Diamantového jezera. Po pozdní večeři jsme se vypravili na procházku k jezeru, podél nás běhaly vyděšené (kdo víc) ovečky. Vrátili jsme se za tmy a všichni zalehli.

 

 

 

Ranní kešule, vypuštění, napuštění karavanu a Puzzling World. Ten byl založen v roce 1973 a bylo zde první veliké bludiště (The Great Maze). Vede tu asi 1,5 kilometrů tras mezi dřevěnými vysokými ploty a člověk běžně nachodí až 5 kilometrů. Nevím, kolik jsme nachodili my, ale než jsme obešli všechny čtyři barevné věže v rozích, trvalo nám to tři čtvrtě hodiny. Sluníčko svítilo jak o život, tak jsme celí ožahlí vzali zavděk vnitřní částí a stolečky s různými hlavolamy. Součástí byl i svět iluzí, takže jsme v nakloněné rovině pouštěli na kulečníkovém stole koule nahoru atd. Svět neuvěřitelna. Kolem třetí jsme se vydali se směr jezero Pukaki. Barunka spala téměř okamžitě. Cestou bylo tak krásně, že jsme opět změnili plány a vydali se podél úžasně tyrkysového Pukaki až do NP největší hory na Novém Zélandu Mt. Cook. Cestou jsme udělali spoustu fotek, protože tyrkysová barva jezera v kombinaci se žlutou trávou a vrcholky hor byla k neuvěření. Nevím, zda to na fotkách tak vynikne, ale zážitek to byl velkolepý. Mt. Cook se nám schovával za mraky a jemně mžilo, ale dojeli jsme až k jeho patě do DOC kempu.

 

 

 

Další den už jsme bohužel neměli tolik štěstí na počasí a hory se nám schovávaly v mlze a jemně mžilo. Chtěli jsme jít aspoň na malou procházku, tak jsme se vypravili k nejbližšímu Kea Pointu, odkud byl výhled na morény vyhloubené ledovcem a podle popisků se někde vzadu tyčil Mt. Cook. Z něj jsme ale viděli jen malý kousek. Začalo tak fičet, že Barunka padala a Peťa si Adélku pouštěl jak draka.

 

 

 

Vypravili jsme se tedy zpátky, dali si domácí gulášek a vyrazili směr jezera. Počasí se ale moc neumoudřilo, nás čekala dlouhá cesta směr Christchurch a Barunka spinkala, tak jsme zamávali Pukaki a jeli dále. Míjeli jsme ještě jezero Tekapu. Našli jsme kemp u jezera Opuha u městečka Fairlie, inu vydali jsme se k němu. Mno, jezero to úplně nebylo, tedy asi ano, ale rozhodně ne v době, kdy jsme k němu dojeli. Nejprve jsme ho nechápavě hledali, až jsme pochopili, že ta "díra v zemi" je to ono. Jenže Baru už byla vzhůru, všichni jsme měli hlad, takže jsme nakonec zakotvili ve free kempu u břehu. Společnost nám celý večer dělaly divoké husy, kterých tu přelétávalo bezpočet.

 

 

 

V úterý nás čekal dlouhý přejezd do Christchurche, takže jsme po kešulích a brzkém obědě nelenili a vyrazili. Hory se postupně měnili v kopečky. Dojeli jsme zpět na východní pobřeží a cestou, kterou už jsme jednou jeli, se vydali k Christchurchi. Zkoušeli jsme se ubytovat v kempu, který byl nejblíž parku, ve kterém bude Haka festival, leč marně. Poprvé za celou dobu se nám stalo, že bylo úplně plno. Volala jsem tedy raději do dalšího kempu, kde jsme získali jedno z posledních míst Hurá. Večer jsme blbli na skákacím polštáři a na hřišti, jak jinak... :o) Také jsem volala naší dětské doktorce, protože Barunka už je třetí den puntíkatá jak dalmatin . S největší pravděpodobností jde o alergii, Baru se nesmí koupat a máme do ní cpát živočišné uhlí, aby se alergen co nejrychleji vyloučil. Hahaaaa, ládování uhlím si neumím představit. Co přesně byl alergen, netušíme, ale cestou do Wanaky jsme kupovali nějaké hybridní švestkonektarinky. Baru moc chutnaly, ale zřejmě to jsou ony, kdo puntíkatost způsobily. Doufáme.

 

Ve středu ráno jsem musela něco popracovat, tak jsme využili koupeného připojení a zatímco byl Peťa s holkama na hřišti, já datlovala do Mekouška jak o život. Před polednem jsme se busem vypravili do centra. Musím říct, že to pro nás oba byl dost depresivní zážitek. Po zemětřesení, které v únoru 2011 Christchurch postihlo, vypadá střed města pořád ještě jako město duchů. Zemřelo tehdy 185 lidí, kteří si v centru město zrovna dávali oběd. Asi poloviny obětí byli studenti jazykové školy z různých zahraničních zemí. Prázdné domy, proluky mezi budovami, popraskané chodníky, oplocené komplexy domů, kam se nesmí. Na hlavním náměstí jsme viděli i katedrálu, kterou ze čtvrtiny zemětřesení zničilo. Jak takových 40 vteřin času může změnit život na dlouhá léta. Musím říct, že nám oběma bylo v centru "divně" a holky kňouraly, že už chtějí zpět domů. Vyrazili jsme směr botanická zahrada a park, kde měl být festival. Trochu nás udivilo, že proti nám chodí poměrně velké množství uniformovaných lidí - celá exhibice toho dne byla u konce. Šťastný den! Chvíli jsme ještě hledali místo, kde se najíst, ale nakonec jsme rezignovali a vydali se zpět. Cestou busem se do města zase začal vlévat život a my si tak nějak oddychli. Baru už byla mrzout (však měla kolem čtvrté už nárok), takže jsme vystoupili u kempu a v shopping centru se rychle najedli a Baru si dala šlofíka. Pozdní odpoledne a večer byl prací, žehlící a uklízecí. A také hrací, koupili jsme kvarteto s Annou a Elzou a do noci jsme od něj holky nemohli odtrhnout...

 

 

 

  

 

Další den dám Christchurch ukázal svou přívětivou tvář, svítilo krásně slunko a konečně jsme se dostali na Kapa Haka Festival, který se vždy v lichý rok na NZ koná. Letos pořadatelství připadlo právě Christchurchi, a tak jsme mohli ochutnat něco nejen z bojového, ale i z oslavného a vítacího tance Maorů. Jde o soutěž týmů, které mají přesně stanovené disciplíny - typy Haka, ve kterých soutěží. Šlo vždy o velmi početné skupiny mužů i žen, zpívali, kouleli hrozivě očima, vyplazovali jazyky a umně pohybovali svými velikými těly. Jejich pohyblivost byla až neuvěřitelná vzhledem ke kilům, která většina z nich nosila. Ženy byly oblečeny do živůtků a sukní dle mého ze suchých stébel trav, muži měli jen suknice. Tetování je zde všeobecně hodně oblíbené a vystupující jej měli snad všichni. Ať už permanentní nebo jen dočasné pro účely vystoupení. Všichni seděli na trávě před pódiem, takže jsme krásně viděli. Nemohlo se fotit, jak jsem u druhé fotky zjistila, tak alespoň ty dvě...

 

 

 

Barča byla z vedra a odpoledních hodin řádně unavená, a tak jsme se vydali na další naši jízdu - do Hanmer Springs, ráje všech cachtalů v teplé vodě.

 

Ráno pršavé, takže karetní a gumákové. Po obědě ale nastala změna, takže jsme se vydali vstříc vodním radovánkám. Areál poměrně velký, ale krásně útulný díky rozdělení na malé bazénky různých teplot, a díky stromům a keřům, které prostory oddělují a alespoň trochu brání fičícímu větru. Odpoledne bylo dubnové, fičavé, ale stejně jsme z bazénů odcházeli až k osmé. Druhý den bylo obdobou dne prvního s tím rozdílem, že jsme se koupali už dříve a za pořádného deště. Celí rozmočení jsme se kolem třetí vydali na další cesty.

 

 

Zbylo nám ještě trochu času do přejezdu zpět na sever, takže jsme podnikli ještě jeden exkurz na západní pobřeží - lákaly nás tam palačinkové skály. A palačinky, ty my rádi. Cesta byla tentokráte dlouhá - 250 km a ke konci v zatáčkách. Satisfakcí nám ke konci byly výhledy na moře - takhle divoké jsme moře tady ještě neviděli. Pršelo, foukalo a mořská pěla létala i po plážích. Večer jsme dojeli přímo do Punakaiki k "palačinkám", zaparkovali a těšili se na ráno.

 

 

To začalo tématicky - posnídali jsme palačinky a ty kamenné se vydali hledat. Oba jsme několikrát velebili myšlenku, že jsme se sem vydali, protože výhledy na jednotlivé skály byly překrásné. A to i přes zamračené nebe a jemný déšť. Mája sice protestovala, že to nejsou žádné palačinky, ale ony byly, jen nezamotané a položené na sobě. Skaliska jsou díky erozi "odspodu "provrtané" skrz naskrz, díky čemuž mohly navíc vzniknout tzv. blow holes, neboli díry ve skalách, ze kterých při nárazu vlny na skálu stříká voda do výšky. Doprovází to pěkný hukot. Zcela náhodou jsme se na místě ocitli v době přílivu, kdy vodní gejzíry byly pěkně vysoké. A pěkně studené. Několikrát nám omyly foťák a mně brýle. Kolem "pancakes" je hezky udělaná okružní stezka se zábradlími a schody z drobných úlomků horniny. Vysoká flax tráva skvěle dotváří celou procházku. Jedno z míst a výhledů nás pěkně vystrašilo. Jmenovalo se "Suden Sound" (náhlý zvuk) a opravdu se zničehonic ozval hučivý zvuk narážející vody do skál, ale člověk přes trávu neviděl nic. Mája se dokonce běžela rychle schovat, jak se polekala. K pobřeží se valily černé mraky, takže jsme autem popojeli, s převelice kulturním výhledem na valící se vlny jsem ukuchtila oběd a vydali se opět směr východ.

 

 

 

 

 

 

 

Cestou kameny na silnicích, noční bouřka a déšť v horách musel být pořádný. Zcela neplánovaně Peťa zastavil a my posléze zjistili, že jsme u Buller Gorge a nejdelšího "swing bridge" neboli houpajícího se mostku, který měří 110 metrů. Byl postaven jako náhrada mostu původního, který v roce 1974 strhla povodeň. O povodně tady vůbec není nouze. Jak jsme zjistili, jsou tu častým jevem. Poslední byla v roce 2011 a hladina rozvodněné řeky tehdy byla hooodně vysoko nad našimi hlavami. A to jsme šli po cestě položené vysoko nad korytem řeky. Místo je známé těžbou zlata, která se tu ukončila v roce 1988. Od té doby je oblast turistickou atrakcí a můžete si projít okruhy lesem a navštívit místa, kde se kdysi zlato hledalo. Cestou zpět jsme jeli v sedačkách a po laně, což nad řekou bylo velké dobrodrůžo a sešup. Závěr byl "náhlý a nárazový"! Ale zvládli jsme to všichni a musím říct, že lepší, než cesta tam po mostě... Jediné, co nám tu otravovalo život, byly písečné mušky, kterých tu bylo rekordní množství.

 

 

 

Vydali jsme se na posledních pár km a zakotvili u jednoho z Nelson Lakes - Rotorui.

 

Po ranních rituálech jsme se vydali zkoumat okolí jezera. Holky stávkovaly a zůstaly v karavanu. Mysleli jsme si, jaká to bude pohoda, kešule, lesní pěšinka a tak, ale nakonec jsme se asi za hodinu dostali až na vrchol nejbližší "hůrky" Porika. Cesta byla pekelná díky strmosti a Barunce, kterou jsme nosili. Takhle člověk cítí, jak deset kilo navíc hraje velkou roli. Keše jsme nakonec odlovili a holky se ani moc nedivily, kde jsme tak dlouho. My už měli sestaveny různé katastrofické scénáře, ale pohoda klid. Po obědě ala roštěná (něco tomu pořád chybí) jsme strávili nějaký čas u jezera, holky stavěly domečky a zařizovaly si je. Odpoledne jsme se vydali na naši poslední cestu Jižním ostrovem směr Picton. Cesta hornatá - "celé Krkonoše" a kopečky pomalu mizely až s příjezdem k východnímu pobřeží. Okamžitě jsme poznali vjezd do oblasti kolem Blenheimu. Vinice, vinice, vinice. Celé lány čerstvě založených i starších. Sídlí tu i poměrně proslulá značka Stoneleigh. Vzhledem k tomu, že nám stávkuje baterka a tím i lednice (když nejedeme nebo nejsme na elektrice, tak lednice nefunguje), zakotvili jsme v kempu poblíž přístaviště. Večer jsme grilovali. Zítra se vydáváme opět směr sever, s trochou nostalgie a smutko-radosti se blížíme k cíli naší cesty. Ještě nás čekají dva týdny cest, ale z jihu je to vše.

 

 

Příště z míst čpících sírou..a naposledy. PeN