5. TAM... Na východě a v ráji

Východní pobřeží, o kterém je tato kapitola našeho putování, je plné zvířátek, takže ráj pro nás i naše ratolesti.

 

Naše setkávání s nimi začalo hned první den, kdy jsme se vydali z "plážového" DOC kempu na jih. Ještě předtím jsme strávili super líné dopoledne na pláži a vystavěli parádní "bejvák" pro mořské víly. Peťa při té příležitosti našel krásnou Paua mušli, resp. polovinu skořápky. Pak už jsme se ale vydali dále. Cesta po celou dobu až do Kaikoury vedla podél pobřeží, které je zde poseté drobnějšími skalisky, na kterých se líbí lachtánkům. Nejprve jsme jich potkali maličko, chvilku je pozorovali, ale pak se jich objevovalo spoustu. Zkrátka kolonie, mraky lachtanů. Vzhledem k tomu, že jsme počítali se setkáním s kolonií lachtanů v Kaikouře, nezastavovali jsme, ale chyba!!! Do Kaikoury jsme dojeli a lachtani byli fuč. Ale myslím, že jich ještě "několik" potkáme. Kaikoura, ještě v době nedávno minulé malé rybářské městečko, je dneska rušné malé město zaměřené 100% na turisty. Až to je nějak moc. Odjíždí se odsud na pozorování velryb (na lodi, vrtulníkem), plavání s lachtany atd. Je zde vidět, že se městečku daří, ale tak nějak postrádám ducha. Nicméně jsme zde zakotvili také a možnost znovu vidět velryby také nevynechali.

 

 

Hned druhý den ráno se naše první část výpravy (Peťa a Mája) vydala lodí na velrybářskou výpravu. Ne že by se úplně nezdařila, ale viděli "jen" čtyři velryby "Sperm Whale", česky vorvaně. Sperm Whale proto, že v přední části hlavy má tenhle savec - velrybka jakousi zásobárnu tuku (2,5 tuny - pouze...), který je bílý a emulgovaný. Když kdysi tohle lidé objevili, zkrátka měli jen jednu asociaci. No. Peťa, který kvantum velryb viděl na Aljašce, už až tak oslněn nebyl, ale Marianka byla nadšená. Odpoledne jsme zkoumali městečko, odpočívali v kavárně v gaučících a pak objevili výrobnu Paua šperků. Zjistili jsme, že nám Paua mušli svrchu obrousí a pak si ji můžeme vzít domů. Neváhali jsme a ještě ten večer Peťou nalezený klenot donesli k obroušení. Jsme moc zvědaví, co se z ní vyklube. Mezitím jsme se pěkně ohřáli v horkém sudu, který je součástí kempu a který je zdarma na půl hodinu možné pronajmout. Pěkně jsme se nahřáli, úžasná veliká vana... :o)

 

 

 

Další den jsme se vyměnili a na velrybky jela Adélka se mnou. Ještě před naším odjezdem jsme měli možnost vidět dovádějící delfíny. Byli skoro u břehu a vyváděli salto vpřed i vzad. Ale k velrybám... Mno, další žaludeční zážitek. Velryby jsou neuvěřitelná zvířata! Byť jsme viděly jen ocasy a hřbet, byla to pořádná masa (větší než naše loď) a viděli jsme jich celých pět. Nicméně bylo mi za chvíli tak zle, že jsem z toho až tak kulturní zážitek neměla. Jediné, co mě hřálo u srdce, byl fakt, že Adélka je naprosto v pohodě. Chroupala si v podpalubí sušenky a já ji na boku lodi po očku sledovala, dýchala zhluboka čerstvý vzduch, magnetizovala horizont a zacpávala si uši, abych neslyšela zvracející Asiaty. Celou dobu jsem se doslova modlila, abych nemusela použít bílé pytlíky. Celá action ale utekla jak voda a největší zážitek pro nás byli delfíni, které jsme měly to štěstí vidět při cestě zpět. Sešla se jich pěkná banda, navíc dva druhy. Dusky a Common Dolphins prováděli otočky, skoky, závodili s lodí a byli snad všude. Náš průvodce nezapomněl dodat, že Dusky Dolphins jsou dost promiskuitní a sexu si užívají 12 - 15x denně. Nicméně jeden akt trvá cca 30 vteřin, takže žádný šlágr... :o) Přiznám, že jsem byla ráda na pevnině a ještě večer jsem mým mozečkem byla na lodi. Nic moc.

 

 

 

Kaikouře jsme zamávali a vydali se směr jih. Cestou jsme míjeli Christchurch a nejdelší most Nového Zélandu. Také spoustu řek, které jsme poznali jen dle jejich koryt, voda nikde. Nám to vůbec nevadí, ale letošní léto je opravdu suché. Zakotvili jsme v Ashburtonu a pak už se, kromě ládování hus a kačen nic moc nedělo.

 

19. února přejíždíme dále na jih, Timaru, Oamaru. V průvodci je psáno, že v Oamaru je všechno jaksi zpomalené. Myslím, že popis sedí přesně. Přijeli jsme do minulosti, zastavené a zakonzervované. V 19. století bylo toto město rozvinutější než Los Angeles. Kde že dávné doby jsou! Nechali jsme se okouzlit muzeem steampunku (viděli jsme tam zblízka dva tučňáky modré, zalezli si do jednoho ze strojů), projížděli kolem velikých kamenných staveb (na NZ dost neobvyklá architektura, většina staveb je ze dřeva a jednopodlažní) a život nějak nikde. Asi nejzvláštnější místo na Zélandu, co jsme zatím viděli.

 

 

 

Jinak to žilo u přístavu, kde z kolonie tučňáků (čítá cca 500 - 600 ks tučňáků modrých) vystavěli byznys par excellence!!! Pro mě veliké zklamání, protože jsme tučňáky nemohli pozorovat přirozeně. Za celkem drahé vstupné (70 NZD pro nás všechny) jsme si mohli sednout na tribunu a čekat, až se malí lovci vrátí zpět z moře. Po asi hodině se začaly trousit první skupinky. Procházeli (tučňáci :-)) přes pláž a kameny až ke svým domečkům, které jim lidé postavili. Rozumím, že jim chtějí pomoci, blabla, ale stejně! Byly to takové malé boudičky pro psy a celá akce měla ráz podivné show, která hlásá ochranu. Nicméně tihle malí chlapíci jsou fakt k sežrání, roztomilost a něha sama. Nečekali jsme až do konce (celkem jich mělo přijít cca 150), sic bychom umrzli, ale cestou zpět jsme zblízka viděli jedno kuře, které se zrovna rozhodlo, že už bude velký tučňák. Částečně opelichané chmýří už nahrazoval správný modrý tučňácký kabátek. Venku stálo několik autobusů čínských turistů a spousta aut. Podobná show probíhala před parkovištěm, kde stáli ženy s vestami "Pinguin Advocate" a udržovaly pro modré potvůrky uličku slávy. Byla ale zima, my byli už unaveni, tak jsme vyrazili o dům dál, resp. o pár vesnic, kde jsme ve slepé uličce zaparkovali vedle dalších karavanů a šlo se do hajan.

 

Ráno skvělé, probuzení a pohled na burácející moře přímo z okénka. Snídaně hodna hotelu Ritz, aneb rozložený stolek metr od útesu a pláže! Po snídani cesta ke "koulím", neboli Moeraki Boulders. Můj sen fotografa amatéra se rozplynul s vjezdem na parkoviště s několika autobusy. Na pláži jak na Václaváku, na koulích posedávali, postávali všechny národy světa. Uááááá. Buééééé. Snažili jsme se, snažili a něco fotek máme, ale největší um celé akce bylo vyfotit pár koulí bez Číňana. Oběd byl stylový - holky už dlouho kňučely, že by rády ovocné knedle, tak jsme se je jaly dělat na parkovišti u koulí. Pěkně se to tématicky hodilo a my zrovna po cestě potkali čerstvé jahody. A holky byly super pomocnice, tak to bylo šup šup. Doslova jsme je vdechli a šli se znovu podívat na pláž. Díky pokročilému přílivu bylo už spousta Boulders v moři a ne všechny dámy (v lodičkách, balerínkách a tak!) byly ochotné se harcovat mořem. Hurá!!! Moje dušička má pokoj. Fotek máme habaděj, ne tedy ze západu slunce, jak jsem původně chtěla, ale některé budou dobré.

 

 

 

 

 

Přejezd do Dunedinu a na poloostrov Otago, hnízdiště albatrosů. V jejich centru jsme strávili podvečer, holky využily centrum jako hernu (celý den seděly v autě, tak měly přetlak energie), malovaly a hrály si (většinou) s hračkami a my si relativně v klidu měli možnost vypít kafe a trochu popovídat o našich dojmech ze Zélandu. Jeden by snad i řekl, že to skoro nestíháme. Tři brebentilky jsou zkrátka přesila. Večer jsme hledali místo k přespání, ale Otago nevypadalo s místy k nocování moc vstřícně, tak jsme se ukotvili v kempu. Na zítra máme lupeny na průvodcovanou prohlídku albatrosí kolonie, tož jsme zvědaví.

 

 

 

Dneškem také končí náš třetí cestovatelský týden, celkově osmý tady na Zélandu pokud dobře počítám.

 

Sobotní ráno bylo dosti líné, ostatně jako většina rán tady. Dopoledne jsme strávili hřišťovsky, kavárensky a plážovsky. Allan's Beach stojí za zmínku, neboť jsme na ní potkali pořádné kousky z rodu lvounů (Sea lion), mezi podivnými obrovskými chaluhami nebyli skoro vidět. Jako lvi mají samci lvounů opravdu jakousi hřívu. Na čtvrtou hodinu jsme s odřenýma ušima dojeli na prohlídku. Zjistili jsme na ní, že albatrosi mají rozpětí křídel až 3 metry, váží kolem 6 - 8 kg a prvních pět let po vyklubání z vajec vůbec nedosednou na zem. Nechají se unášet větrnými proudy, spí na moři, pijí slanou vodu a baští ryby. Tím jsou také trnem v oku rybářům, kteří je bohužel právě kvůli rybám zabíjejí. Albatrosi totiž pronásledují lodě a "uzobávají" chycené ryby. Osvícenější rybáři dělají to, že při zpracování úlovků odhazují zbytky ryb do moře, čímž ukojí tyto plavce ve vzduchu a všichni jsou spokojeni. Na Otagu sídlí pouze hrstka populace těchto obrovských ptáků, zbytek (2500) jich sídlí na ostrově Nevímjaksejmenujeamusímzjistit. Létají až 120km/hod. a podle GPS průzkumníci zjistili, že jeden takový létavec urazil 6000 km a během deseti dnů se vrátil zpět. Albatrosi se na Otago vracejí pouze hnízdit, za dva roky snášejí jedno mládě, o které se rodiče střídavě starají, zatímco druhý loví potravu. Svého drobečka během šesti měsíců tak vykrmí, že je těžší než oni sami (váží mezi 10 a 12 kg). Následuje měsíční dieta, kdy mládě nedostává žádné rybišky a samo si žádné nemůže ulovit (je tak těžké, že nemůže chodit, natož létat). Po dietním měsíci následuje v září bungee bez provazu aneb "skoč a leť". Když neletí, spadne do moře, dole ale už čekají připraveni pracovníci rezervace, drobečka vyloví a dají mu druhou šanci. Albatrosi žijí v páru a občas, když jsou tímto vztahem znuděni, z něj zkrátka odejdou. Prý to vypadá tak, že se vrátí na stejné místo a pak k sobě chodí zády a nekomunikují spolu. Jejich "grandma", neboli babička (kterou jsme mj. viděli vycpanou) měla takových partnerů 6, první jí umřel, s dalšími třemi se "rozvedla", pak zas jednoho pohřbila a poslední byl jeden z jejích manželů, kterému ještě dala šanci. V 62 letech měla poslední mládě, zřejmě značně frackovité, protože je dodnes postrachem všem na Otagu  S naprosto vážnou tváří nám toto všechno vyprávěl mladík - průvodce, který se mj. Chystá v červenci do Prahy... Po úvodní přednášce jsme se přesunuli na pozorovatelnu, kde jsme viděli tři matky/taťky zahřívající svá mláďata v tuto chvíli stále ještě vypadající jako mláďata. Barunka ke konci byla lehce nespolupracující, takže Peťa s ní musel odejít o něco dříve.

 

Následoval přejezd dále na jih po pobřeží, tentokráte za pršavého počasí. Dojeli jsme až na Nugget Point, přírodní rezervaci známou bohatým zvířecím životem. Sídlí tam i žlutoocí tučňáci, které nám ale těsně před kouknutím "ukradla" tma. Viděla jsem akorát temnou postavičku ťapající po pláži a než jsem doběhla zpět a vystřídala Peťu s Májou, nebylo vidět nic. Adélka už sladce chrupala v sedačce, takže jsme se rychle přesunuli do kempu a šup do hajan.

 

Dopoledne následujícího dne jsme vyrazili cca kilometrovou procházkou podél útesu až k majáku na Nugget Point. Krásný výhled na útesy kolem, dokonce lovícího lachtánka jsme viděli. A taky mrtvého poníka nebo osla, který ležel na pláži. Moc jsme nepochopili, kde se tam vzal, ale nevypadal, že by ho moře vyvrhlo na břeh. Zkusili jsme zajít i na pláž, kde jsme večer spatřili tučňáka, ale ten zřejmě lovil potravu.

 

 

Přesunuli jsme se "scénickou cestou" až ke Curio Bay. Barunka pořád spinkala, tak jsem chtěla pokračovat až k nejjižnějšímu bodu Zélandu, ale naštěstí jsme zůstali. Zatím nejhezčí kemp, celý schovaný ve flax trávě - vysoké kosatcovité rostliny. V Lonely Planet píší, že jde o divoký len, ale buď je nějak hodně divoký, nebo se zkrátka mýlím. Ale! Každé místo je doslova vysekané právě v těchto rostlinách, které dosahují místy až 2 metrů, takže máte naprosté soukromí a auta jsou vidět pouze z přilehlého útesu. V Curio Bay se vyskytují "Hector's Dolphins", které dle navigační cedulky nejspolehlivěji přilákáte ležením na vodě. Vzhledem k tomu, že jsme všichni oblékli větrovky, na lákání delfínů to ten den nevypadalo. Barunka nám málem ulétla. Delfíny jsme nespatřili, ale po sedmé hodině večerní jsme se vypravili na přilehlou pláž, kde tč. hnízdilo sedm párů žlutookých tučňáků. Zatím největší skupina! Sešli jsme až na pláž, na které byl provazy ohraničený výsek, kam jsme mohli jít. Ale byli jsme uprostřed dění! Konečně! Žádné organizované tours, žádné ploty, zkrátka my, asi 30 dalších nadšenců, rangerka Judy a dva pingvini, kteří cca 10 metrů od nás, schováni v porostu netrpělivě očekávali příchod svých rodičů. To aby jim odevzdali něco z nalovených ryb ze svých bříšek.

 

Vítr fičel, tučňáci nikde, takže jsme povídali s Judy. Tučňáků žlutookých, kteří jsou nejohroženějším druhem vůbec, žije na východním pobřeží Zélandu cca 700. Jsou to samotáři, žijí v párech. Nikoliv tedy v koloniích jako jejich modří mrňaví příbuzní. Každý rok kladou dvě vejce a po vyklubání a 5měsíčním piplání zkrátka jednoho dne rodiče nepřijdou domů a mláďata musejí šup do vody a "rybařit". "Naše" dvě bábetka ale měla ještě pár týdnů čas, byť už byla stejně veliká jako jejich rodiče. Jediný rozdíl mezi nimi byl, že srst mláďat je šedivá oproti černé dospěláků. Když pak srst mění, nemohou do vody a musejí počkat, až se jim přemění na správný voděodolný "neopren". Kolem deváté, když už bylo hodně pozdě a přicházel soumrak, už to dětičky nevydržely a šly rodičům naproti. Občas nějaké malé uklouznutí a pád, ale statečně cupitaly dále a drobnými přískoky se přes batolivou chůzi dokázaly dostat i na vyšší kameny. Judy i my už jsme o rodiče měli strach, protože běžná doba příchodu byla kolem osmé. Konečně se kolem 9.15 objevil první rodič, ale zastavil se na útesu a zřejmě čekal na druhého. Judy nevěděla, co se děje a my si říkali, jestli ji nevyděsila přítomnost (sice se neustále zmenšujícího), ale pořád relativně davu lidí. Dětičky totiž stály cca 2 metry od nás. Odstoupili jsme tedy o kus a mamka/taťka konečně šla k mláďatům. To bylo radosti. Nicméně zcela nepochopitelně (pro Judy i nás) matka kuřátek otálela s krmením a vyhlížela partnera. Nakonec to ale pod jejich nátlakem (pískáním) vzdala a nakrmila je. Shlédli jsme i sourozeneckou bitku "Já chci první", kdy se do té doby vzorné děti křídly mlátily a hlasitě u toho nadávaly. Pak už přišel i druhý tučňák dospělák, následovalo uvítání a tma, ve které nebylo vidět na špičku nosu. Judy říkala, že den předtím tučňáci přišli o hodně dříve a že tento pár se zřejmě má hodně rád, protože se vítali třením o sebe a mazlením. No, tak to jsme neviděli, ale hlavně, že to všechno dobře dopadlo a rodiče přišli. Pokud by nepřišli a ani den následující, v Dunedinu je pro tučňáky nemocnice, kde takové sirotky dovykrmí a pustí je do přírody. Přes tuto veškerou péči se populace tučňáků nezvětšuje, loví je žraloci a velryby. V dálce jsme ještě pozorovali jedno mládě a i to dostalo nabaštit. Holky byly naprosto úžasné a celé 2 a půl hodiny stavěly rybníčky z kamenů a chaluh a hrály si. S Barčou jsme několikrát vyšli schody nahoru a dolů, ale jinak byly všechny skvělé a statečně odolávaly chladu a nepříjemnému větru.

 

 

 

Spokojeně jsme se celí zmrzlí vydali do kempu a holky usnuly mávnutím proutku.

 

Pondělního rána jsme přejeli na Slope Point - nejjižnější místo Nového Zélandu na pevnině. Do tohoto počítání není zahrnut Stewart Island, který je ještě pod ostrovem jižním, ale nevedou po něm silnice a jeho populace čítá něco kolem dvou set lidí. Je místem jediného poddruhu Kivi, který vykazuje i denní aktivitu a jeho populace na ostrově je četná - kolem 15 - 17 tisíc kusů. Chvilku jsme si pohrávali s myšlenkou, že na něj pojedeme trajektem, ale pak jsme na cestě ze Slope Pointu potkali Čecha, který zde bude celkem 6 měsíců sám cestovat a ten nám vybájil Milford Sound natolik, že jsme o něm v myšlenkách znovu začali uvažovat.

 

 

 

Po příjezdu do Bluffu, nejjižnějšího města, jsme při pohledu na toto pro nás divné město (poměrně velký přístav s kontejnery) a chemická továrna, jsme otočili karavan a jeli do naopak velmi sympatického města Invergargillu, kde jsme z telefonu objednali projížďku po Milford fjordu a kemp přímo v Milfordu. Juhuuuu. Nálada o 150 procent veselejší, máme plán!!! Neuvěřitelné, jak to funguje! Ještě nám zbývalo vyměnit plynovou bombu a od prodejce z karavan shopu jsme se dozvěděli, že přilehlá čerpačka je mění, tak jsme vyrazili tam. Já s Bárou na klíně, sic to bylo pár metrů. Nicméně na křižovatce jsme měli "štěstí" na muže v policejním autě, schovala jsem tedy Báru pod palubku a jeli jsme pro bombu. Když jsme vyjeli dále, zastavili nás muži zákona s tím, že měli telefon od někoho, že máme dítě na přední sedačce. Baru už mezitím seděla připoutaná, takže jsme na policistu nejistě koukali v trapné situaci a nevěděli, jak se situace bude vyvíjet. Řekl nám, že nám pokutu nedá, ale hlavně ať nevozíme děti nepřipoutané. Pak se ptal, kam jedeme a poradil nám místo u Te Anau (výchozího bodu Milford treku) u jezera Manapouri. Jeho největší hláškou bylo, že cesta k Te Anau je hodně "busy" neboli rušná, tak ať dáváme dobrý pozor. Poděkovali jsme mu (Služebníček) a po doplnění zásob se vydali onou rušnou silnicí. Vedla nádhernou krajinou a s příjezdem k Manapouri se kopečky proměnily v hory. Cestou jsme třeba i deset minut neviděli jediné auto. Pán policajt by se možná divil evropskému provozu. Nicméně cesta uběhla coby dup, sehnali jsme poslední místo v kempu u jezera, dali procházku k jezeru, velmi pozdní večeři a šli chrupkat.

 

Jooo a ještě jedna historka, vlastně dvě! Cestou po oné rušné silnici najednou Mája zahlásila, že se jí kýve spodní zub. Už jsme to nějakou dobu věděli, ale nijak moc se nekýval... Mája zoubek ukazovala Adélce, tak jí s ním zakývala a byl venku... :o) Byla z toho docela vtipná situace, kdy Mája nejdřív nevěděla, jestli má plakat nebo se smát, Adélka stejně tak. Nakonec ale Mája pyšně ukazovala díru po zubu všem kolem. S taťkou jsou teď parťáci par excellence!!! Její první zoubek, takže s ním právě spinká pod polštářem a já přemýšlím, co jí ona zoubková víla přinese..

 

Peťa právě volá dědovi Jirkovi, který má dneska narozeniny. Gratulujemeeee a posíláme pusu.