4. TAM... Jižní strana téhož

Přejíždíme na jih... tedy na Jižní ostrov Nového Zélandu. "Máme slíbeno" spoustu zvířátek a krásné přírody....

 

Cesta trajektem byl další "kulturní" zážitek pro naše žaludky. Moře bylo dost divoké a když Peťa řekl, že takové vlny ještě nikdy neviděl, moc mě nepotěšil. Dle dostupných informací je prostor mezi severem a jihem nejdivočejší, co se vod týká, kvůli čemu jsem bohužel z amplionu nepochytila. Naštěstí přejezd po volném moři netrval dlouho a jakmile jsme se přiblížili k pevnině a mezi fjordy, bylo po houpání a dokonce jsme se najedli. Poměrně velké množství lidí na tom bylo o poznání hůř - kelímky s ledem a pytlíky z křídového papíru (nepromokavé :o)) se to tam jen hemžilo. Na trajektu jsme potkali Němku z Drážďan Dianu, která cestuje neuvěřitelnou dobu po Austrálii a nyní je na tři měsíce na Novém Zélandu. Vyrazila na konci roku 2013, od té doby několik měsíců pracovala v Austrálii a mezitím stihla objet celý největší ostrov na světě. Po novozélandském putování se vrací pracovat do Austrálie, našetřit nějaké peníze a vydat se na cesty do Asie. Tak jako ona prý sklání před cestováním s dětmi, já skláním před jejím dlouhým dobrodružstvím. Už jsem něco nacestovala, ale tohle je přeci trochu jiný kalibr. Když jsem ji pak viděla obtěžkanou batohem zepředu, zezadu, karimatkou, stanem a ještě taškou s proviantem, říkala jsem si, že její plánovaný 4denní trek v Tasman Abel parku bude dost horor. Nejčastěji cestuje stopem a bydlí u lidí zdarma (existuje web, kde se schází veškeré nabídky, kdo kde cestuje a kdo naopak nabízí bydlení). Většinou za to lidem uvaří oběd, snídani a pak jede zas dál. Říkala, že jí trochu chybí její postel, místo, kde by byla déle, na druhou stranu nevypadá z cestování nijak unaveně. Když jsem zjistila, že plánuje stopovat do Nelsonu, nabídla jsem jí, ať jede s námi. Našla jsem totiž v brožurce, že v Nelsonu je v sobotu ráno trh s uměleckými věcmi a jídlem a oboje já tuze ráda. Chtěla jsem alespoň jeden trh zažít, tak tu ho máme... V Nelsonu jsme Dianu vysadili a ubytovali se v kempu blízko pláže. Bylo tak trochu odporně, zima a pršelo, tak jsme se najedli a zbytek večera strávili v karavanu plánováním dalších cest, popíjením červeného australského a skypováním. Dneska měl taky taťka narozeniny, tak všechno nej 

 

Ráno se opět protáhlo (hihi), takže jsme po snídani hned vyrazili jsme Nelson, nejprve houpajdy u pláže, Barunka tu sjížděla malý tobogán a moc se jí to líbilo... a pak do centra na již avizovaný trh. Moje hobby  Stánečky byly úžasné, plné voňavostí, pletených věcí, šperků, šatiček a všelijakých dalších krás. Koupila jsem si svůj vysněný suvenýr - náušničky ala schránka mořského ježka, po kterých jsem od začátku pokukovala. Vyráběla je dle elegance sobě vlastní a nezaměnitelného akcentu Francouzka, která tu žije čtyři roky. Koupili jsme také domácí marmelády, Adélce šatičky a vyrazili zpět směr karavan. Uvařila jsem oběd (který největší měrou snědl otesánek Barunka) a vyrazili směr městečko Kaiteriteri, které slibuje jednu z nej pláží celého Nového Zélandu se zlatým pískem. Tož uvi.

 

 

Cestou jsme potkali spoustu ovocných stromů - jabloní, meruněk, kiwi a dalších, oblast pro nás "jabkožrouty a jinoovocnotaky" jako stvořená. V Kaiteri (jak se více říká) jsme hned u pláže "chytli" jedno z posledních míst ve velikém kempu a vyrazili ochutnat moře. Zase slané! A tady pořádně. Pláž je opravdu zlatavá, ale moře oproti ostatním zkušenostem dost zkalené, tak uvi zítra. Večer byl ve znamení přemlouvání blogu ke spolupráci, fuška!!! Ale zadařilo se a konečně jsem publikovala první článek, hurrrááá. Opět jsem šla spát pozdě, takže z plánovaného paddleboardování za úsvitu nakonec nebylo nic. Celý den jsme strávili tak nějak - na pláži, jízdou na paddle boardu a tak. Peťa s holkama viděl na paddle rejnoka, bohužel velmi rychle zmizel...

 

 

 

 

 

Ranní start byl tentokráte fofr (tedy ne pro Peťu, ten si užíval úsvitu na paddle boardu), v 9.30 nám jela loď směr NP Abel Tasman, kam se spolu s námi nasoukalo dalších cca 100 lidí. Jeli jsme se podívat ke skále zvané "Rozkrojené jablko" (Split Apple Rock) a dále na sever až k Medlands Beach, kde nás loď na cca hodinu nechala svému osudu. Pokračovali jsme kratičkou (leč krásnou) procházkou na Bark Bay, kde jsme se na malou chvilku (voda byla jak žiletky) smočili a pak stavěli hráze. Poprvé jsme tam viděli živou a zavřenou "shellku", nádherná mušle. Také za námi přišli dva manželské páry česky mluvící - jeden z Plzně, druhý z Vancouveru. Tak jsme si říkali, jaké je to fajn přátelství a možnost se setkat "na půli cesty". Trochu jsme se zapovídali a díky tomu pak tryskem upalovali nahoru a dolů zpět na místo, kde na nás loď už čekala. Byli jsme tam akorát na čas, ale co kdyby... Už jsem jednou zažila dřívější neplánovaný odjezd lodi beze mě a tenkrát to bylo dost na mrtvici! Cestou zpět nám bylo slíbeno, že se zajedeme podívat na lachtany. To se nakonec uskutečnilo, ale velmi z dálky a velmi krátce. Takže poměrně velké zklamání pro holky i pro mě. Jediný zážitek byly asi 3 černé fleky na skalách, víc jsme neviděli.

 

 

 

 

 

 

 

Měla jsem připravený oběd, který jsme jen zapekli, mezitím navštívili jeden lookout s kešulí, pozdně (jako tady obvykle) se naobědvali se a vyrazili dále. Barunka, naučená na autové spaní, ani nemrkla a reagovala na pohlazení nožičky okamžitě. Jeli jsme značně klikatou cestou s krásnými kopcovitými výhledy a cca za hodinu dojeli do Takaka, městečka s největší koncentrací jogínů... :o) My tam načerpali energii jen pro auto a pokračovali dále na sever, 10 km po šotolinové cestě až do Totaranui. Cestou plnou zatáček Peťa jednu chvíli znejistěl, co nám to syčí, ale byly to jen cikády, které přes hluk motoru a stěny auta koncertovaly. Zakotvili jsme ve veřejném kempu táhnoucím se podél dlouhé pláže a po průzkumné procházce a nálezu "krabky" se za mrholení jali vařit, pít nealko cider a poklízet karavan. Jestli jsem někdy říkala, že v Chorvatsku cikády "řvou", nevěděla jsem, jak to vypadá, když opravdu řvou. Ty potvory tady dělají takový hluk, že to místy až vrže přímo v bubínku. Navíc je to poměrně nevzhledný hmyz, řekla bych. Musíme udělat nějaké makro, ať se také pokocháte!!!

 

 

Dneska jsme se také na telefonu čirou náhodou dozvěděli, že zemřel soused našich Jirka. Sdělil mi to Peťa ještě v Kaiteri na pláži. Bylo mi hrozně smutno, nebyl mi nijak blízký, ale přeci jen soused a známý našich. Jeho smrt byla stejně nečekaná jako rychlá a opět mi připomněla naši konečnost. I to, jak moc se máme, že můžeme být všichni spolu. Když mi tohle všechno běželo hlavou, přes ulici hrál cajdáky pouliční harmonikář a mně bylo smutno, teskno za ty, co nežijí a šťastno za nás, co máme větší štěstí. Na život!

 

Další ráno bylo pozvolné, Adélka už večer avizovala, ať ji ráno necháme spinkat... :o)

 

Začali jsme oblíbenými placičkami s domácí marmeládou z místního trhu. Celý den byl chodivý. Nejprve jsme vyšlápli jeden okružní trek s krásným výhledem na místní pláž. Je fakt, že nám trval o poznání déle než všem ostatním, ale holky (vč. Báry) krásně ťapaly. Barča si tedy chvilku zdřímla v krosničce, ale pak běhala jak o život.

 

 

 

Po obědě "co lednice dá" jsme se vydali směrem zpět na Takaku a zakotvili u treku k Wainui vodopádům. Hodinu a půl dlouhý úsek byl plný krásných míst, divoké řeky (tedy v současném suchu moc divoká nebyla, ale normálně vypadá, že ano) s obrovskými balvany. Největší atrakcí byl zavěšený most, na kterém jsem se zřejmě nejvíce bála já... :o) Musím říct, že mít Báru v krosně a jít po houpajícím se úzkém mostku z pletiva, mno... žádný šlágr. Na vodopádech jsme se snažili o prostocviky přes balvany kvůli kešuli, kterou jsme nakonec stejně nenašli. Cestou zpět jsem s Barunkou šla napřed a u domluveného místa, kde jsem zastavila, najednou začala srdceryvně naříkat nějaká ovce. Nebo prostě něco, ale nářek byl hrozný. Když přišel Peťa, ten nářek (a možná mé velesmutné oči) ho přesvědčil jít se podívat o cca deset metrů do kopce. Našel tam divokou kozu, která byla skříplá mezi rozeklanou větev za nohu a visela dolů. Zvednout ji nebylo možné, tak nakonec rozlomil větev a kozu vysvobodil. Ještě teď, když o tom píšu, jsem celá naměkko z mého hrdiny i zachráněného kozího života. A tajně doufám, že ona koza byla symbolem začátku roku kozy, který má být láskyplný a poklidný. Celí ucabrtaní jsme dojeli do kempu, oblažili po dlouhé době život vynikající kávičkou a pak už byl zas večer a noc.

 

  

 

 

 

Středeční den začal mým plážovým během, fuška tedy... :o) Po dlouhém ránu jsme se na doporučení Češky Martiny vydali do přírodního kamenného bludiště. Byli jsme tam sami a strávili tam dobré dvě hodiny. Neskutečné, co příroda vytvořila. Kamenné tunely, uzounké uličky, díry a to vše doplněné plastovými figurkami všemožných pohádkových postav. Myslím, že hlavně díky nim holky ťapaly v pohodě a až na pár záseků "já chci toooohleeee, já taaaamtoooo" vše proběhlo v pohodě.

 

 

Následovalo doplnění proviantu v Takaka, oběd na parkovišti a cesta k Pupu Springs, obrovskému prameništi naprosto průzračné vody. Přiznám se, že jsem si představovala gejzíry tryskající ze země (tak nějak jsem to pochopila od pána - Čecha, který na Pupu pěl ódy), tak to zas neeee, ale je fakt, že tak průzračnou vodu, ve které jsou vidět všechny rostliny až na dno, jsem nikdy neviděla. Jde o posvátné místo Maorů, do vody se tedy nesmí strkat ruce ani jiné části těla. Po odlovu krásné kešule, která se ukrývala v kohoutku na vodu, jsme vyrazili dále směrem na Collingwood. Cestou jsme nemohli vynechat proslulý podnik Mussel Inn, hippie podnik, kde podávají pivo "Bitter Ass" (hořký zadek) a skvělé (z doslechu) mušle. Já si dala "pouze" vynikající rybu, ale Adélka s Peťou zbaštili dvě porce mušlí, takže dobré... V podniku občas vyhrává živá hudba a když jsme odjížděli, byl téměř plný. Cesto k autu jsme potkali dvě Australanky z Bondi Beach  Zakotvili jsme v Collingwoodu a večer byl trapně nudný, musela jsem vyřídit spoustu pracovního a skončila jsem (jako obvykle) kolem jedné v noci.

 

 

 

Z dalšího rána se stalo skoro poledne (uuups) a po dobré kávičce jsme vyjeli dále na sever až ke "kose" Farewell Spit". Zastavili jsme u návštěvnického centra a Café a Peťa rozhodl, že si tam musíme dát jídlo. Ne že by mi vadilo nevařit, takže jsem schovala brokolici a šlo se "na lepší". Nejlepší na celém Café byl právě výhled na nejsevernější cíp Jižního ostrova, která má opravdu podobu kosy. Jde o obrovské hnízdiště všelijakého ptactva a přírodní rezervaci. Z ptáků dokáži jmenovat jen nádherné a majestátní černé divoké kusy s bílými křídly uvnitř a "Oysterchatchera" neboli ústřicožravce. Ale zahlédli jsme i vlaštovky. S ostatními názvy si opravdu neporadím, jisté je, že zdejší místo jim rozhodně svědčí a každý rok sem konají cestu a vytvářejí tak okruh Australasií. Kosa je vlastně obrovská písečná duna a naplavováním písku z východu se neustále zvětšuje. Nechvalně známá je i pro každoroční uvíznutí velkého množství velryb. V roce 1991 jich tu takto uvízlo 325 najednou. Viděla jsem fotky z minulého roku, kdy nešťastný zachránce s kýblem vody objímal jednu z nich. Většinou všechny uhynou - udusí se vlastní vahou. Nikdo přesně neví, proč se to tak často stává. Letos se to ještě nestalo, tak ťuk ťuk, snad zůstane letošní rok pro tyto krásná zvířata šťastný. Nejčastěji se zachycení na mělčině děje v létě.

 

Po obědě jsme se vydali na pláž na okružní, cca 7kilometrovou procházku po pláži a pak skrz buš na druhou stranu. Jezdili jsme na dunách, povalovali jsme se v písku, váleli jsme sudy a opětovně potkali německou rodinu s roční holčičkou. Bylo super s nimi sdílet cestovatelskou vášeň i plány... Adélka je zřejmě lesní typ, tam chodí jak kobylka, ale dnešní den toho moc nenachodila, takže jsme se oba vrátili naprosto zničení. Já nosila spící Báru, Peťa Ádu. Na cedulce nám byli "slíbeni" lachtánci, kteří si na pláži hrají v malých bazéncích, ale buď je špatná doba, nebo jsme nedošli až na to správné místo. Ale den to byl hezký... :o)

 

 

 

 

 

Náš další den byl extra dlouhý a extra vydařený. Nebe bez mráčku, sluníčko svítilo. My s Májou se vydaly na projížďku na koních. Píšu to sem, jakoby nic, ale pro mě to byla veliká událost. Nikdy jsem totiž na koních neseděla a už hodně moc dlouho si to přála. Mája se moc těšila a také ji vlastně čekalo poprvé - dosud sedávala jen na ponících. Okolo žaludku jsem měla trošku víření, ale naše průvodkyně byla tak úžasná, že za chvilinku bylo po víru. Sedět v sedle bylo... nejdřív dost vysoké , pak zvláštní, když jsem si představila, co všechno koník nese a pak už jen úžasné a nějak normální, přirozené. Zřejmě mám nakoukáno z filmů, jak v sedle sedět :o). Marianka byla úžasná, v sedle jako doma a vypadala nádherně. Dojeli jsme se skupinkou dalších čtyřech lidí a dvou původců až na pláž Puponga, odkud se dříve odváželo vytěžené uhlí. Z těch dob tam zůstal starý stroj na hloubení dna pro lodě. Místo, tehdy bez silnic, bylo dostupné jen po vodě. Pokračovali jsme do kopců a "můj" Selton, do té doby lenoch, najednou reagoval na pobídku a vyběhl klusem pěkný krpál. Pak už si to štrádoval jako vůdce skupiny a zpět na farmu jsme dojeli jako první. Májin Miki naopak do kopce moc nechtěl, ale nakonec se nechal přemluvit. S muší vahou, kterou na sobě nesl, to muselo být easy peasy. Díky, Seltone, za uvedení do světa koní, byl to skvělé!

 

Po obědě jsme po prašné cestě vyrazili dále na západ až k proslulé Wharariki Beach. Kolem čtvrté jsme sebrali plážové saky paky a šli cca kilometr přes pastviny až na pláž. Ta je úžasná. Připomněla mi Dvanáct apoštolů z Austrálie, ale skvěle dostupných. Jojo, vím, ne všichni Dvanáct apoštolů viděli. Po celé délce asi 2kilometrové pláže jsou rozesety ostrovy a ostrůvky z oddělených skal a navátého písku. Na jeden (Archway Island) jsme se jali šplhat. S Bárou v náručí to byl výkon hodný pochvaly - dva kroky vpřed, jeden a půl zpátky. Nakonec jsme to dokázali a za odměnu dostali výhled na okolní ostrůvky, písečné duny a místní ptactvo. Cesta zpět byla "piece of cake", takže pohodička, taková dlouhá písečná klouzačka.

 

 

 

  

 

Pláž je nejlepší navštívit za odlivu, do kterého ještě několik hodin zbývalo, takže jsme se vydali zkoumat další část a hledat lachtany, o kterých nám vyprávělo spousta lidí. Po cestě jsme vyfotili obrovské množství fotek, snědli, co bylo v batůžku a na konci pláže čekali, kdy se moře uráčí poodejít. Bylo už po sedmé večerní a celkem chladno. Náš čas nastal chvilku poté a my prošli jeskyní (která je v době přílivu zcela zatopená) a konečně!!! viděli lachtana. Ležel u jedné z jeskyň bez dalších kámošů a vypadal, že ho přítomnost kohokoliv dalšího moc netěší. Po očku nás sledoval, pěkně si tam ležel a smrděl k tomu :o). Zrovna začínalo klesat slunce, takže závěrka foťáku cvakala a cvakala.

 

 

 

Pak už jsme se obrátili směr zpět, přejít celou pláž, pastviny, uklohnit rychle karbanátky, umýt aspoň trochu písečné nánosy a šup děťata do sedaček a vstříc naší první noční premiéře. Tedy šup, bylo to až v 10.30 večer a nás čekala 3hodinová cesta. Baru i holky usnuly téměř okamžitě. Myslím, že nebýt horských zatáček a velkého převýšení, spokojeně by chrupkaly. Jenže hory jsme přejet museli a v jednu chvíli Baru začala hrozně plakat. Vzbudila tím i Máju s Ady a ta začala vřískat také. Byl to opravdu rodinný koncert (Adu: "nechci, aby na mě nikdo sahal, ani ty sovo ne!!! - vadilo jí, že Mája, resp. její sovičkový polštář ji "uzurpuje"). Držela jsem v tu chvíli Báru, takže koncert trval, než Peťa zastavil. Baru zblajzla dvě přesnídávky, vypila spoustu vody, Adélka zadudlala a bylo. Vyjeli jsme dál a když se silnice srovnala, holky už zas spokojeně chrupkaly. Dojeli jsme až do Nelsonu, karavan ukotvili na parkovišti.

 

Valentýnské ráno jsme po lehké údržbě karavanu zajeli do centra a ještě jednou se šli podívat na trhy. Celé město žilo kriketovým šampionátem a Valentýnem, takže bylo samý stánek a různé hudební produkce od pouličních umělců. Nakonec jsme v městečku strávili celé dopoledne a po odeslání fotek do časopisu jsme po druhé hodině vyjeli vstříc Marlborough Sounds (doporučení Martiny z Nelsonu). Malborough je zřejmě nejvýznamnější vinařská oblast Nového Zélandu. Na fjordu, kam jsme mířili, však vinice nejsou, zato spousta zákrut a zatáček. Výhledy ale skvělé. Zakotvili jsme v malém DOC (státním) kempu na Elaine Bay. Vzpomínali jsme na všechny rybáře z naší rodiny, sic toto místo bylo pro ně jako stvořené. Jinak ale šíleně fičelo a byla zima, takže jsme pozdní odpoledne strávili grilováním steaků a koukáním na Na vlásku.

 

Další den jsme se vydali stejnými zatáčkami zpět, cestou trochu nervózní z množství nafty v nádrži, ale dobře to dopadlo, dojeli jsme až do "hlavního města mušlí" Havelocku. Byl čas oběda a Peťa zkrátka nemohl minout příležitost si zde mušle dát. Zašli jsme tedy do vyhlášeného "Musselpotu", neboli restaurace s obřím hrncem plným mušlí na střeše. Po obědě jsme pokračovali dále až do Blenheimu, kde jsme doplnili proviant a pokračovali ještě kousek níže, kde jsme se v dalším DOC kempu ubytovali. Cesta sem byla kopcovitá se zemí vyprahlou na troud. Na častých kopečcích se občas vyskytoval skot, ovšem nechápu, z čeho žil. V kempu jsme potkali Čechy Danču a Honzu, se kterými jsme nakonec u vína a slivovice strávili fajn večer. Mají zde naplánován pobyt na rok a jedou hledat štěstí v Christchurchi. Řekli nám spoustu historek o místním "eko zemědělství", aneb herbicidy a pesticidy ve velkém... :o(. Zas o jednu iluzi méně...

 

 

Jsme na východním pobřeží, o tom zase příště.

 

PeN