3. TAM... Život na čtyřech kolech

1. Stále dolů

V pátek poslední lednový víkend jsme jako celodenní výlet absolvovali vyzvednutí Peti v centru Aucklandu, kde naposledy zamával škole, vyzvednutí našeho domečku na čtyřech kolech pro příštích 52 dní a odevzdání stříbrné Toyoty, která nám dělala společnost po celou dobu pobytu v Aucklandu.

Cestou domů jsme náš nový dům nacpali proviantem a posléze i všemi krámy, kterých, jak jsme zjistili, tu máme požehnaně...

V sobotu dopoledne jsme se rozloučili s naším "lednovým" domovem v Benton Cottage a šup znovu na sever, podívat se na Kauri stromy. Asi miliony zatáček jsme se dostali až ke krátkému tracku, jehož cílem bylo dostat se ke druhému největšímu Kauri stromu a Čtyřem sestrám - 4 korunami do sebe srostlým stromům. Cestou nám pršelo, ale podívanou nám to nijak nezkazilo. Stromy se nedaly ani vyfotit, ani obejmout, tak jsme jen tiše zírali na ty staříčky, kteří vědí své. Byl už skoro večer a my, celí hladoví, našli kemp v přírodě. V noci jsme si vyslechli celonoční hádku páru s malým dítkem, F*ck už tolikrát asi neuslyším ani kdybych se dívala na film pro dospělé... Doufám! Ale jinak tam bylo krásně.

 

 

 

Další den jsme vyrazili na strastiplnou cestu směr jih. Ujeli jsme sice jen 360 km, což není ani Praha - Brno - Praha (pro Brňáky obráceně J), ale na místních komunikacích to byl celkem horor. V kombinaci s protestující Barunkou, které se kromě spaní v sedačce vůbec nelíbilo a houpáním karavanu, to byla jízda hrůzy. Chtěli jsme se zastavit v Hot Springs kempu s dlouhými skluzavkami a tobogánem (prý nejdelším na celém Zélandu), ale přivítal nás jen smutný pohled na opuštěné skluzavky, vypuštěné bazény a větrem se houpající houpačky. Jeli jsme tedy dále až do městečka Raglan na západním pobřeží, které je surfařským rájem. Zastavili jsme v eko kempu nad proslulou pláží Manu Bay, kam náš pojízdný domeček vyjel jen s velkým skuhráním a neochotou. Výhled tu byl božský, pláž s dlouhými táhlými vlnami, útesy kolem, paráda...

 

 

 

 

Ráno jsme sjeli k pláži a po prvním ochutnání vody (studená, slaná) jsme se rozhodli si půjčit boggie boardy a surfařské prkno. Holky se trochu zalekly prvních vln, tak zůstaly i s Barunkou na břehu věnovat se písečným radovánkám (Barunka pojídání písku, jak jsme posléze zjistili) a my vyrazili sjíždět vlny. Mockrát se nám to nepovedlo, o to větší radost jsme měli, když jsme včas "nasedli na tu správnou", která nás dovezla až ke břehu. Peťa pak přesedlal na prkno a se šikovností sobě vlastní se na něm za chvíli i postavil. Unavení, spokojení a vykoupaní jsme zakotvili na parkovišti a po rychlém obědě se vydali na další cestu. Cestou jsme zastavili u vodopádů Bridal Veil (Nevěstin závoj), kde jsme kromě dvojího vyšlápnutí cca 600 schodů (jednou kvůli kešce, podruhé kvůli žabce, která Adélce dolů spadla) měli možnost obdivovat padání masy vody do hloubky 52 metrů. Cíl dnešního dne byla krasová oblast Waitomo Caves. Dojeli jsme k nim za řevu Barunky a lehkého deště kolem sedmé hodiny. Zaparkovali jsme v kempu se studeným a horkým bazénem, kam se většina z nás (kromě mě, brrrr, zima tam byla) vydala. Ještě předtím si Marianka stačila vyrazit dech na místních prolejzkách. Doufám, že je to naše poslední historka "zdravotního charakteru" a žádná už nás nečeká. Uklouzla jí ruka a spadla celými zády na zem, jen kousek od vyvýšené podlážky. Nechci ani domyslet, co by se stalo, spadla-li by o pár centimetrů k ní... Naštěstí to dobře dopadlo a bazén spravil i poslední bolístky.

 

Paní v kempu nám doporučila prý nejkrásnější trek celého nového Zélandu, na nějž jsme druhý den ráno vyrazili. Nevím, jestli nejkrásnější, ale byl přesně stavěný pro nás - relativně krátký a se spoustou zajímavých míst k prohlížení. Jeskynní oblast se nezapřela, takže jsme měli cestou možnost nahlédnout do jeskynních útvarů a skalních děr, pokochat se pohledem na potoky ve skalních průrvách. Bylo to tam opravdu krásné a Adélka šlapala hory doly a ani nosit nechtěla. Myslím, že se jí lesní procházky líbí. Udělali jsme spoustu fotek a pak se vydali k jeskyni Glowworm Cave. Je jednou ze tří nejznámějších zde v oblasti, celkově však jednou z mnoha. Spousta jich je ještě neobjevených a do některých se člověk dostane jen v rámci dobrodružného výletu na nafukovacích gumách a zažije slaňování, lezení po stěnách jeskyní atd. Moc si neumím představit, co by čeští speleologové na takové využití jeskyní řekli. Každopádně my toto dobrodružství zavrhli pro jeho délku (nejkratší takové výlety trvaly 3 hodiny) a nemožnost tam jít s dětmi a vydali se do již zmiňované jeskyně Glowworm podívat se na krápníky a červíky. První část prohlídky byla s výkladem paní Alphie, která rozhodně musela být potomkem jedné z průvodkyň vyobrazené na plakátcích venku, které připomínali 125. výročí objevení jeskyně. Jeskyni tehdy na raftu (říkali jsme si, z čeho asi byl) objevil .... , který připlul na říčce do jeskyně ústící. Jak se asi tehdy divil, když nad svou hlavou viděl tisíce malých světýlek. Stejně tak jsme se divili my v druhé části prohlídky na lodičkách. Oproti první , kdy Barunka hlasitě komentovala výklad, takže jsem s ní byla vždy o kus dál, najednou mlčela a tulila se k Peťovi. Myslíme, že tichounké šeptání až mlčení nás všech, tma a světélka nad hlavou v ní zasely semínko strachu. Lodí pohybovala jiná naše průvodkyně a to tak, že tahala za lano natažené nad našimi hlavami. Chytré a šetrné řešení.... Svítících potvůrek tu bylo několikanásobně více než v první jeskyni, kterou jsme navštívili. Škoda jen, že svítící červíci žijí jen na Novém Zélandu. Po prohlídce jsme se najedli a vyrazili dále na jih. Baru celou cestu spinkala, takže pohodička....

 

 

 

 

 

Projížděli jsme opět zemí tisíce kopečků (a zatáček) s občasným přiblížením se k moři. Když se po levé straně začala v mlze objevovat Mt. Taranaki, věděli jsme, že jsme blízko. Nejdříve jsme zastavili u info centra v New Plymouth, kde jsme nakonec strávili spoustu času prohlídkou muzea (já rychlou kontrolou e.mailů, kterých mi opět naskákalo přes dvě stě, uáááá) a večeří v místní dosti (cenově) luxusní restauraci na přání Adélky. Dohodli jsme se nakonec, že přijít o možnost vyjít na Mt. Taranaki by byla blbost, takže jsme vyjeli na půlhodinovou cestou na úpatí hory. Odměnou za rozhodnutí ve správnou chvíli nám byl západ slunce, takže hora byla krásně nasvícená! Usídlili jsme se na rohu parkoviště, které stromy alespoň trošku chránily před větrem a šlo se na kutě.

 

 

 

Noc byla opravdu krátká - Peťa ani já jsme nějak nemohli dospat a Peťa ve 3 ráno vyrazil nahoru. Já pak konečně aspoň na chvíli usnula a vzbudila se až v sedm, kdy mi zrovna hlásil telefon: "jsem na vrcholu"!!! Měla jsem velikou radost a těšila se na fotky z "procesu". Jaké bylo naše překvapení, když jsme v 9.15 při přípravě snídaně slyšely zaťukání na dveře a vzápětí se objevil rozesmátý obličej Peti. Horu, která se chodí 8 - 10 hodin, dal za necelých 6,5 hodiny i se skoro hodinovou přestávkou nahoře a odlovem kešek. Naše první 5*, juhuuu! Však jsem na něj také náležitě pyšná. Holky i já jsme byly celé natěšené aspoň na malou procházku kolem, takže jsme se všichni vydali na krátký okružní trek. Cestou jsme zažili procházku jak z Hobbita a podivného lesa, kde sídlili obrovští pavouci. Tady naštěstí nesídlil žádný, a tak jsme si užili stromů porostlých mechem a jejich roztodivných tvarů. V místním visit centru jsme si dali pauzu a vyrazili na cesty dále. Peťu přepadla únava, takže jsem zasedla za volant a jela vstříc své první zkušenosti za volantem motorhomu, navíc vlevo. Peťa to nazval šílenou jízdou, ale já opravdu jela jen 100 :o). Ono to vzadu dost houpe, tak aspoň Peťka věděl, proč mi je neustále zle.. Dojeli jsme až do kempu na půl cesty do Wellingtonu, kde nedávali dobrou noc ani lišky. Kemp zel prázdnotou, byť skvěle vybavený. Po cestě na pláž jsme viděli spoustu cedulí u domů na prodej a ty ostatní se zdály opuštěné. Nejvíce živo bylo u pláže, kde někdo zřejmě ve víře, že městečko oživí, nechal vystavět pěkné dětské hřiště a odpočinkové místo pro pikniky. Tam jsme pár aut potkali, ale jinak nikde nikdo. Do moře zde vedla říčka (Mája: Mami, je to řeka nebo moře? Tak já to ochutnám, jo? Řeka... J) a pláž při odlivu byla moc pěkná. Útesy se ostře zarývaly do písku pláže, vlny tu v zimě musí být obrovské...

Pozdní odpoledne jsme strávili přípravou bramboráků, ze kterých nám bylo dost blbě a holky okupováním dětského hřiště.

 

Ráno jsme vyjeli směr jih s nečekanou zastávkou v botanické zahradě tak nějak uprostřed ničeho. No kdo to sem prsk', tohleto??? Chtěli jsme tam odlovit dvě drive-iny a nakonec jsme tam strávili celé dopoledne, popojížděním, keškováním a užíváním si té neuvěřitelnosti. Následovalo doplnění proviantu a obsahu našich žaludků a pak jsme se vydali směr Wellington. Zaparkovali jsme v kempu cca 30 km od přístavu. K večeři jsem ukuchtila palačinky, které jsme tak trochu vdechli a vyšli na prochajdu. Místní pláž byla ta nejneuvěřitelnější, kterou jsem zatím viděla. Voda jakoby se vařila, celé pobřeží bylo zpěněné a jedna vlna se valila přes druhou. Foukal poměrně studený vítr, takže to, v co jsem nahoře v Aucklandu nevěřila, se stalo skutečností. Vyndali jsme veškeré teplé vybavení včetně softshellek a spol. Do noci jsem pracovala a když mi hodinky ukázaly 2 ráno, málem mě kleplo a šla jsem celá zmrzlá spát.

 

Ráno bylo neobvykle brzké, zabalili jsme během pár minut a vyrazili na trajekt. Cestou jsme se nasnídali, při čekání ve frontě na trajekt jsme uskutečnili ranní hygienu a pak už se vydali na jižní stranu.