2. TAM... Bydlíme a cestujeme

Po fázi zabydlování u nás obou nastala jakási fáze nervozity z toho, co bude dál. Máme oba zřejmě silnou potřebu něco vidět v budoucnosti (já tedy rozhodně) a najednou nějak "nic" nebylo. Naše nervozita dospěla vrcholu jednoho večera v prvním lednovém týdnu, kdy jsme zasedli k Mekouškovi a zabookovali tři víkendové pobyty. Dost se nám ulevilo... :o). Takže kromě povalování se na pláži i něco uvidíme.

 

Coromandel Peninsula

 

Naše první víkednové putování - poloostrov Coromandel - je na východním pobřeží severního ostrova, cca 2,5 hodiny cesty z Aucklandu. Peťa v pátek (9. ledna) přijel o chvilku dříve ze školy a vydali jsme se na sběr zážitků. Cestou jsme v malém městečku objevili neuvěřitelný obchůdek s "real fruit" zmrzlinou. Nikdy jsem takovou nejedla, ale musím říct, že než nám ji vyrobili, byla jsem celá zmámená vůní čokolády, která se celým podnikem linula. Nechápu, kde se v tom "bio obchůdku" vzala, ale vonělo to tam jako nikde...  Ale zmrzlina! Vyráběli ji tak, že do velkého trychtýře nacpali vanilkovou zmrzlinu a na ni navršili zmražené maliny, borůvky, ... nebo třeba mango. Poté do trychtýře spustili jakéhosi šneka (rozumějte šneka do mlýnku na maso) neboli vrták, kterým zmrzlinu a ovoce "provrtali", čímž ji smísili. Vlastně ji tak trochu nablendovali, aby tomu polymerová obec rozuměla. Mňamka to byla veliká... Bylo to jakési intermezzo mezi průjezdem hor, tak jsem se celý zbytek cesty modlila, aby těch zákrut už moc nebylo. Nebylo, za chvíli jsme li jsme přijeli na místo.

 

Paní v recepci nás s hrůzou v očích uvítala s tím, že nám možná pokoj, který jsme objednali, bude malý. Pche! Neví, že jsme trénovaní z karavanu... Musím tedy přiznat, že pokoj vskutku velký nebyl, obsahoval dvě palandy a jeden noční stolek, víc se tam nevešlo. Holky ale okamžitě adoptovaly místní společenskou místnost, takže za chvíli nadšeně volaly: "jdeme do obýváku..." Opět se nám potvrdilo, že děti opravdu nehledají luxus, ale zábavu. Večer jsme pojedli v místní restauraci - pivovaru, dojeli se podívat na pláž Hahei a šli na kutě.

 

 

 

V sobotu ráno jsme na snídani vyrazili k pláži Hahei a zažili jeden z kouzelných momentů, které jsou navenek obyčejné, ale když je prožijete, už nikdy nezapomenete. Jasně, opět spojeno s jídlem :o). Objevili jsme celkem velké "café", kde vařili skvělá cappuccina, pekli báječné palačinky a všelijaké další dobroty. Strávili jsme tam víc než hodinu a kdyby nás nečekali další úžasné zážitky, byl by to ten NEJ celého dne. I se třemi dětmi jsem zažila chvilinku, kdy nic nemusím, jen jsem a užívám si klidné, laskavé a příjemné atmosféry.

 

 

Poté jsme se vydali podívat se do vedlejšího obchůdku se suvenýry a objednali výlet na lodi po pobřeží. Mezitím jsem zakusila první chvíle na novém paddle boardu a když už jsem si skoro na břehu libovala, jak pěkně = elegantě a bez ztráty suchých plavek jsem cestu zvládla, přivalila se velká vlna a ona i s boardem mě katapultovali na břeh. Jako atrakce dobré a odřená noha už je zahojena. Odpoledne jsme vyrazili na již zmíněnou plavbu. Barunka, po vzbuzení ještě celá rozespalá, cestou na vlnách málem usnula (celou cestu jsem se bála, aby nezvracela, nekřičela,...) a pak už jsme vyjeli do kruhového prostoru se "střechou" otevřenou jménem Orua Seacave. Nádhera! "Střešní okno" jeskyně přinášelo do celého prostoru proudy světla, kolem nichž se zelenala vegetace. Kdybych neseděla s Barčou na klíně, to by bylo fotek... :o) Peťa ale udělal krásné. Následovaly další jeskyně, místo s bublajícím "šampaňským", jeden malý modrý tučňák, krmení ryb a na konci místní dominanta - Cathedral Cave. "Chrám" z horniny obsahující sopečný popel, obrovské podloubí, které donekonečna omývají přicházející vlny. Při odlivu se Cave dá projít vlhkou nohou a z obou stran je obklopen malými plážemi s dalšími skalnatými útvary. Místo je v neustálém obležení turistů - vede sem 45minutový track a pro línější část populace i vodní taxi. Ještě to odpoledne jsme se vydali na tzv. Hot Springs. Moc jsem nejdříve nechápala, proč lidé chodí s malými lopatičkami... Ale! Je to místo, které je viditelné jen při odlivu, lidé si vyhrabou své "komůrky - dolíčky v zemi" a vytvoří jakési "plástve"... :o) Každý se ponoří do své přírodní vany a lebedí si. Byla to paráda. Některé úseky byly tak horké, že se v nich nedalo ležet vůbec (spařili byste v nich kuře), ale byly dobrým zdrojem pro váš vlastní úsek, do kterého přitékalo více horké vody (pokud jste ji tam neměli). Bylo to krásné dvouhodinové koupáníčko, po kterém jsme se celí rozmočení vydali zpět do "bydlení".

 

 

 

 

 

 

V neděli jsme se (po již obligátní snídani v "café" u Hahei beach) vydali na track ke Cathedral Cove; já s Bárou v krosničce a Peťa chvílemi s Adélkou za krkem. Zpívali jsme, povídali Zlatovlásku, takže cesta utekla cobydup. Barunka v krosně spinkala. Vykoupali jsme se a šli zpátky. Cesta poněkud horší: Peťa se s Ady za krkem dost nadřel a Barunka, pokud jsem se dostatečně rychle nepohybovala, také moc "nespolupracovala". Celí zpocení jsme odlovili na krásném výhledu kešuli a šli na zaslouženou zmrzlinu. Následovala cesta domů, tedy do domečku v Aucklandu. Nádherný výlet a těšíme se na další!

 

 

Matamata, Hobitton

 

"Další" nastalo už za pět dní, tedy v pátek, kdy jsem ráno zabalila a vydala se v přítomnosti tří malých Nemravek autem směr centrum Aucklandu, kde sídlí škola, kam Peťa chodí. Nakonec to nebylo tak strašné, jak jsem se obávala :o). Nerada jezdím ve městech u nás, natožpak v Aucklandu a ještě vlevo! Ale našli jsme se, zbytek odřídil Peťa. Cestou jsme měli jednu "hungry fastfood zastávku", která znamenala rychlé zakoupení McDonalda a pak už jen hrobové ticho a pomlaskávání nás všech (kromě Báry, ta spala v sedačce, a my se proto z a do auta plížili téměř bez dechu). Matamata, kam mířila naše cesta, je vzdálená cca 170 km od Aucklandu. Dojeli jsme odpoledne, "ubytovali se" a šli se vykoupat do minerálních bazénů. Nejlepší už rozhodně měly za sebou, ale 30 a 39 stupňů byl spolehlivý argument, proč se jít smočit. Libovala jsem si, že si pěkně nahradím chybějící každodenní horkou vanu. Holky se cachtaly, zkoušely plavat a Baru, která se nejprve na vodu tvářila velmi odměřeně, začala dělat "hop, aaa hopa, aaa hopa...", což znamenalo, že jsem ji vyndávala z vody na břeh a za ručičky skákala zpět. Dobrý trénink. Po téměř dvou hodinách jsme byli vymacerovaní a celí scvrklí, takže jsme vyjeli do Matamata nakoupit potraviny a večer na krátkou procházku na kešku. Holky, které někdy protestují, ochotně ťapkaly. Večer jsme měli velmi zajímavý! V obkabince se usídlil pravděpodobně lesbický pár starších žen, které posilněné lahví vína užívaly přítomnosti té druhé. Vzhledem k tomu, že stěny byly téměř z papíru a nebylo zvuku, který by nebylo slyšel, byl pro všechny několikerý zážitek opravdu autentický... V jednu chvíli Adélka, která nemohla usnout, přišla za námi ven a říká: "Maminko, žijí tady vlci?" Ráno jsem se jí ptala, co tím myslela a jestli nějaké slyšela, tak prý ano. Nevysvětlovala jsem jí, co slyšela...

 

Ráno se kemp naprosto vylidnil, takže jsme si opět užili bazénových radovánek a po příšerném grilovaném obědě (koupili jsme kuřecí špízy, ze kterých se mi zvedá žaludek ještě teď ) jsme všichni odpočívali a Peťa nám vyprávěl celou hodinu Pána prstenů. Bylo to úžasně uklidňující a já žasla nad souvislostmi, které jsem zatím v Pánovi neobjevila. Peťa si tím ale trochu zavařil, protože holky od té chvíle chtějí Pána prstenů vyprávět znovu a znovu. Vlastně ho chtějí střídat s Hobitem! (Pravda je, že já musela od té chvíle Zlatovlásku vyprávět jen jednou, hihi.) Poté jsme se všichni oblékli a pod nezvykle zakaboněným nebem se vydali k Hobittonu. Počasí nám poprvé na Novém Zélandu nepřálo a začalo drobně pršet, ale naštěstí jsme dostali deštníky. Nejprve jsme se autobusem vydali po farmě, která čítá 7000 ovcí a bohuželnevímkolik krav. Ovečky ochotně ustupovaly autobusu, autobus trpělivě čekal, až ovečky přejdou silnici. Pak už jsme se vydali na téměř 1,5hodinovou procházku Krajem. Ani nedokáži vypovědět mé nadšení, údiv a radost. Nepopsatelná nádhera od první hobití nory až po poslední pohled na zahrádku se strašákem. Místo vypadá, jakoby Hobiti právě opustili Kraj, najdete tu přehozenou vestičku přes lavičku, rybu, která čeká na vykuchání, pečivo, které prodejce právě vystavil na pultík před domečkem k prodeji. Bydlení provedené do každého detailu. Hobiti jsou opravdu skvělí zahradníci, takže se to tu hemží kytičkami všelijakých druhů, zeleninovými zahrádkami a krásně upravenými zápražími.

 

 

 

Pytlíci bydleli až na kopci a byla to velmi zámožná rodina. Bohužel jsme nemohli dovnitř, iluze končí metr dva za dveřmi. Ostatní se natáčelo ve Wellingtonu v ateliérech. Nad norou Pytlíků se tyčí ohromný dub, který je asi nejdražším stromem, který jsem kdy viděla. Jeho kmen byl do Kraje přepraven a byl opatřen 2000 umělých lístků, které jeden po druhém drátky připevňovali ke větvím. Pak se někomu nezdála barva listí (je fakt, že při pohledu zdola je strom stále podivně ostře zelený), takže všech 2000 lístečků přebarvovali na temnější zelenou. Celá tato trachtace stála půl milionu dolarů. Cestou od Pytlíků jsme byli na prostoru, kde Hobiti pořádali slavnosti.

 

 

 

Pak už jsme se přesunuli k mlýnu a Green Dragon Inn, které ve filmu byli skutečně vypáleny. Šlo tedy o zdařilou repliku dobrovolníků, kteří Zeleného draka i s Mlýnem postavili znovu. V Drakovi jsme dostali výborný cider (já zapřísáhlý nemilovník jakýchkoliv pivních nápojů jsem si opravdu pochutnala) a holky zázvorovou limonádu. Za zmínku stál i muffin s kousky čokolády a borůvkami, protože tak dobrý muffin jsem nikdy nejedla.. Nadýchaný, na jazyku se rozplýval... Safra, zas to jídlo... :o) Slovy mi nejde moc popsat, jak jsem se v Kraji cítila, ale krásně, šťastně, v jiné dimenzi, světě. Holky zkoušely otevírat schránky, zvonily na domovní zvonky, sedaly na hobití lavičky,... Moc hezký zážitek.

 

 

 

Historie této atrakce, kterou za den navštíví dle ročního období mezi 700 a 1400 návštěvníky, byla taková, že majitelé farmy (p. Alexander) nechtěl nechat po natáčení kulisy zbořit. Šest měsíců vedl jednání o práva a o možnosti kulisy zachovat a nechat je přístupné veřejnosti. Peter Jackson pak Hobbiton částečně přestavěl a využil pro natáčení Hobbita pod podmínkou, že Hobitín zůstane v celé své kráse zachován. Pro mě jednoznačně jedna z nejkrásnějších atrakcí, kterou jsem dosud zažila. Možná pro někoho kýč, pro nás všechny krásná pohádka, navíc z příběhu, který máme rádi. Jen trpce litujeme, že jsme naši trilogii nechali doma.

 

Po skončení návštěvy se šíleně rozpršelo, ale odlovili jsme ještě jednu hobití multinku (kešku) a jeli zpět do Matamata. Ač jsme se večer snažili jít spát brzy, nějak se nezdařilo. Ráno nás všechny musel náš budíček Peťa vzbudit a po zapakování věcí jsme se vydali ještě jednou do Matamata - odeslat pohledy z návštěvy Hobitína a odlovit kešuli. Ta nám bohužel odolala. Po obědě jsme nasedli do auta a vydali se zpět do Aucklandu.

 

Po návratu Peťa vzal holky se vykoupat a já po třech týdnech měla hodinu jen pro sebe. Stihla jsem uvařit večeři a konečně napsat alespoň dílek z cesty, který právě dočítáte.

 

Piha Beach a Bay of Islands

 

Další týden jsme hned v úterý Peťu překvapily tím, že jsme se za ním vypravily naproti do města lodí. Musím říct, že jedno dítě za krkem (Auckland se od přístavu zvedá do kopce a Ady ušla 500 metrů a pak ji děsně bolely nohy), druhé v kočáru, třetí vést za ruku bylo docela o život. Ale zvládly jsme to, Peťa měl velkou radost. Dali jsme si v přístavu oběd, odlovili kešuli a vydali se na cestu zpět.

 

Další den jsme měli super radostný zážitek na pláži Piha. Je to pláž cca 60 km od nás - naivně jsem si myslela, že když je vlastně ještě v Aucklandu, bude za rohem... :o). Nebyla. Vedly k ní roztodivné zatáčky, takže jsem po chvíli rezignovala na mé oblíbené pletení při jízdě a modlila se, ať ta další je už poslední. Opět, jako už potolikáté tady, jsem se stavem žaludku navrátila do těhotenských časů, bylo mi fakt blbě.. Stálo to ale zato. Už jen pohled z kopce dolů na dloooouhatánské vlny byl neuvěřitelný. Oproti očekávání si pláž zatím zachovala celkem přirozený ráz a až na pár backpackerů zde nebyly žádné hotely. Po posilnění (ne)oblíbenými fish and chips jsme se vydali do vln. Přiznám, že jsem nejprve byla krapet (víc) vyděšená! Masa vody, která se na nás valila, byla obrovská. Vlny minimálně čtyřmetrové. Ale jak se blížily ke břehu, jejich síla i velikost klesala a my si s nimi užili spoustu radosti. Jak pravil Peťa, pusa od ucha k uchu, nic jiného ani nebylo vidět.

 

 

 

V pátek jsme se šílenou kolonou vydali na prodloužený víkend opět na sever do oblasti Bay of Islands. Za delfíny!!! Juhuuuu! Trajektem jsme přejeli na ostrov poblíž městečku Russell, obydleli jsme týpí (docela pohodlný prostorný stan ) a vydali se na obhlídku okolí. Majitelé kempu se pyšní přítomností kiwi, my jsme je však jen slyšeli. Ječeli jak o život, ale heezky. Večer jsem seděla na lavičce a viděla padat hvězdy. Bylo to neuvěřitelné a nakonec jsme je sledovali ještě s Peťou a Marjánkou. Adélka s Barčou už se věnovaly obnově organismu spaním..

 

Druhý den ráno jsme se vypravili vodním taxi na ostrov Urupukapuka, jestli se nemýlím. Pukapuka je strom s velikými listy. Vypravili jsme se na něco procházek, odlovili kešule, zapádlovali si a vydali se zpátky. Druhý den byl pro holčičí část posádky den D. Jeli, vlastně jely jsme na delfíny! Z Russelu jsme jely jediné, ale v Pahie k nám přistoupilo dalších šedesát lidí. Většina z nich však zmizela na vrchní část lodi. My seděly na přídi se skupinou Indů a čekaly, co se bude dít. Delfíni na sebe nenechali dlouho čekat. Těžko popsat tu nádheru okamžiku, (ještě teď, když to píšu, mám husí kůži) kdy asi osm relativně velikých delfínů dělá psí kusy (vlastně delfíní, které se ale těm psím zcela vyrovnají) kolem lodi - podplouvají ji, závodí, otáčí se břichem nahoru a dělají další lumpačiny. Další se k nim přidávají i na jiných místech a provázejí tak naši loď poměrně dlouho. Je to nepopsatelná nádhera a můj obrovský splněný sen. Radost, hravost a svoboda, která z nich (kromě vody) přímo tryská, je skoro dech beroucí. Asi jsem se rozhodla, že v příštím životě bych ráda byla delfínem... :o)

 

 

Plujeme dále, kolem soukromě vlastněných ostrovů až k "Hole in a rock", kterou (trochu nad očekávání, díra je dost malá... :O) proplouváme a vydáváme se na cestu zpět. Cestou zpátky většina lidí už podřimuje v podpalubí, ale my stále hlídkuje na přídi. Díky tomu máme druhé kolo delfíního zážitku v podobě dalších rošťáků, kteří závodí s naší lodí. NÁDHERA!!! Zastavujeme na oběd na Urupukapuka a taxíkem jedem zpět do Russellu.

 

 

Peťa zatím s Barunkou popíjel kávičku, lovil kešule a věnoval se plážování. Odpoledne jsme jeli na místní pláž (s trochou adrenalinu v podobě zapomenutého batůžku v cukrárně) a cestou zpět jsme opět odlovili kešule.

 

V pondělí ráno pomalu vyrážíme zpět se zastávkou v Kawakawa s proslulými a asi nejfotogeničtějšími záchodky na celém Zélandu (a dále) od F. Hundertwassera, který tu do roku 2000 žil. Musím říct, že je to vskutku kulturní prostředí pro vykonání potřeby... :o) Pak už jsme frčeli zpět se zastávkou v Caviti Glowworm Cave - soukromé jeskyni rodiny Caviti, jež je obydlena svítícími červíky, kteří 9 měsíců ve stádiu larvy svítí. Je to opravdu podívaná, představte si nebe hustě osázené hvězdami... Jinak červíci jsou pěkné potvůrky, potravu loví tak, že upředou jakousi pavoučí nit, kterou spustí dolů a pak funguje jako síť na mouchy, komáry a další hmyz, kterými se larvy živí. Je fakt, že jejich život po vyklubání se do stavu motýla není nic moc - holky žijí 2 dny a musí v tu dobu naklást fůru vajíček, mužská část populace je na tom o trochu lépe - celých pět dní.

Pak už jsme jeli směr Auckland, prodloužený víkend byl u konce.

 

Následoval už jen zkrácený týden, poslední plážové radovánky v Takapuně a hurrrrááá na cesty!

 

O tom ale zas příště, až poskládáme všechny fotky... 

 

Mějte se krásně, PeN