1. TAM... Lettttíííííímeeee...
1. LETÍÍÍÍME
Měla bych jít spát, ale čas běží a já už pomalu zapomínám, takže raději zvěčňuji.. Náš výlet Tam a zase Zpět, aneb expedice na Nový Zéland.
Přemýšlím, kde začít. Kdy jsem si částečně uvědomila, že tři měsíce budeme vést naprosto jiný život. Myslím, že tím dnem byl den -2, neboli dva dny do odjezdu. Tedy Štědrý den. Tak nějak mi pomalinku došlo, že povezeme naše tři malá robátka přes půlku (jooo kdyby jen půlku) světa. Musím přiznat, že jsem lehce znervózněla, co to vyvádíme. Moje pozitivní já mi sice tvrdilo, že domov děti mají tam, kde jsou jejich rodiče, nicméně to šťouravé mu velmi hlasitě kontrovalo, že jsou dost malé a tak.
Den -1 jsme strávili rodinnými oslavami, takže v klidu a částečném zapomnění. Večer jsme věnovali balení. Myslím, že Peťa byl docela rád, že už konečně nejsem v klidu a pořádně jsem se do balení opřela.
Den 0 Tyjo, dneska fakt jedeme. Poslední noc v mé postýlce je v čudu. Ráno vezeme holky k babičce a dědovi do Mukařova a dobalujeme poslední zbytky toho, na co si jsme schopni vzpomenout, co domyslet. Po obědě jedeme na letiště. Musím říct, že jsem po svém letitém cestování konečně pochopila, co je to cestovní horečka. Ne, že bych toto pochopení nějak extra potřebovala k životu, ale tak nějak přišlo. Samo a bez pozvání. Abych byla konkrétní, měla jsem dojem, že jsem snědla něco, co jsem neměla. V břiše křeče, bolely mě záda a vůbec mi nebylo do cestování. Blbý, ale asi to neodložíme. Peťa byl naopak a k velkému překvapení (opravdu nelétá rád) úplně v pohodě. Jasněěěě, všechno to na mě hoďte J
Na letiště jsme dojeli hodně brzy - den předem jsme totiž v nelíčeném údivu zjistili, že on-line check-in je sice fajn věc, ale většina lidí si checkuje letenky dávno předtím, takže na nás v letadle nezbyla místa vedle sebe. Paní na letišti na nás zkoušela, jestli si jeden z nás třeba nechce odpočinout od dětí: NECHCE!!! Nakonec to dopadlo dobře, zacheckovali jsme se i s haldou krámů a před námi už jen poměrně dlouhé čekání. Velmi jsme ocenili přítomnost babičky a dědy, páč holky na letišti lítaly jak neseštelované Messerschmidty a já si znovu uvědomila, že teď to bude 24/7 tři měsíce zcela na nás.
Doba před startem uplynula celkem rychle a pak už následovalo nalodění a neustálé otázky holek: "...už letíme? Už letíme? Uuuuuž letíme? "Ne, myško, až poletíme, rozhodně to uslyšíš". Holky let zvládly naprosto úžasně, seděly vedle sebe, užívaly si možnosti čučet na TV, baštit nezvyklá jídla a pak spokojeně usnuly. S Bárou to bylo trochu komplikované. Musela jsem použít své již nepoužívané zbraně a uspat ji jimi... Spinkala na dvou sedačkách bez pár centimetrů, na kterých jsem seděla já. Zkoušela jsem to i na zemi, ale místo před sedačkou je zřejmě stavěno ne na prdelaté české ženy, nýbrž na útlé Asiatky. Když jsem se chtěla otočit, jaksi jsem se zasekla, takže jsem po několika pokusech potupně vylezla nahoru. Nakonec jsem na spánek rezignovala a zkoukla dva filmy. Pěkně jsem si propláchla slzné kanálky (samé dojemné historky...) a bylo ráno. Po téměř 12ti hodinách nás uvítal Soul. Holky vyspinkané dorůžova, my s Peťou ještě celkem svěží (rychle nás to opustilo). Ani jsme nemrkli a bylo poledne (s časovými posuny je cestování časem brnkačka) a nás čekalo 4hodinové čekání na letišti. Zkusili jsme štěstí v italské restauraci na korejský způsob a nedopadlo to dobře. Houbový krém = ohřátá smetata + 3 plátky hub. Ale cola je dobrá všude a tu jsme potřebovali. Holky už byly celé ucabrtané, tzn. tak trochu na zabití, ale nikdo se jim nedivil. Na letišti jsme, stejně jako v Praze, potkali český pár s 2,5měsíčním chlapečkem mířícím do Sydney. Trochu mě ten fakt uklidňoval, neměli sice 3 děti, ale naše nejmladší Barunka byla oproti cestovateli Davídkovi už velká slečna. Chvíli před plánovaným odletem mě vyvolávali v rozhlase, což mě kupodivu nepřekvapilo (asi jsem si přivykla faktu, že při cestách se podezřele často dostávám do nestandardních situací). Letuška mi předala na ucho telefon s imigračním úředníkem z Aucklandu, který se mě začal vyptávat kromě čísla bot na všechny možné i nemožné otázky. Do toho Adélka nutně musela na WC a Barunka si v té chvíli při lezení z kufříku rozsekla cosi v pusince, takže začala plivat krev. Absurdní situace - na uchu telefon, kdy se snažím zachovat klidnou hlavu, v náručí plačící dítě, Korejka podávající mi kapesníček s volánky a všude spousta krve. Telefon jsem na chvíli předala letušce a jala se zkoumat, co se Barunce vlastně stalo (byla jsem docela klidná, protože její eskapáda tohoto typu už se stala popáté). Konečně přišel Peťa, čapnul Barunku a šel jí omýt na WC, za ním v závěsu letuška a lékařka, kterou přivolali. Po 20 minutách hovoru s úředníkem jsme hovor dokončili, Barunka přestala krvácet a my téměř jako poslední nastoupili do letadla. Jako odškodné jsme dostali krabici papírových kapesníčků na otírání krve.
Opět jsme nasedli do letadla a vyrazili na druhou (horší) část cesty. Seděla jsem s Barunkou vedle starší paní Eleny z Ruska, která byla opravdu babičkovská a opravdu vstřícná (mno, poslední 3 hodiny spíše trpěla). Barunka zamhouřila očka jen na prvních 30 minut a celou dobu už pak byla vzhůru. Vzhledem k tomu, že Korean Air naplánovali, že se bude spát, byl celkem oříšek tento fakt Báře sdělit. Nedokázala jsem jí to jaksi popsat tak, aby zavřela kukadla, aby nevýskala, nepištěla a vůbec byla klidné a tiché dítko. Díky úžasné vlastnosti mozku - tedy zapomenout, co nebylo úplně fajn - si z cesty moc nepamatuji, akorát to, že pak už jsme se s Peťou střídali cca po hodině a letadlo jsme oba prochodili tam a zase zpět (jojo, trénovali jsme naši tour nanečisto) nesčetněkrát. Mája s Adélkou byly opět vzorné, chvílemi spací, chvílemi koukací.
8:10, Auckland. Imigrační, zabavené pasy a čekání na úředníky. Poté znovu vyptávání, proč na tak dlouho, co budeme dělat, kam pojedeme, kolik máme peněz, co děláme v Čechách.... bla bla. Po 11. hodině jsme konečně volní. Volám do půjčovny aut a vycházíme z haly.
2. UVÍTÁNÍ
Uvítal nás svěží vzduch a sluníčko. Nádhera. Nááááádhera. Žádná klimatizace, všude čisto a usměvaví lidé. Při mých cestovatelských toulkách se mi to stalo poprvé - tedy neuvítalo mě příšerné vedro, vlhko a dusno. Zkrátka Nový Zéland je krásný jako v mých snech, bez ohledu na úředníky a jejich předpisy.
Vyzvedli jsme si stříbrnou Toyotu Aurion, nasoukali se do ní (nohy jsem si na předním sedadle opírala o kufr) a vyjeli. VLEVO. PO 35 hodinách na cestě to bylo skoro na zabití. Neustále jsem syčela, páč jsem měla dojem, že vybíráme veškeré patníky, ale nakonec jsme dojeli bez ztráty kytičky. Obdivuji Peťu, že to zvládl, ale co mu vlastně zbývalo.. 
Odpoledne jsme zvládli už jen procházku do přístavu. Tedy jen - uvítal nás jeden z nejkrásnějších pohledů na Aucklad - city, Harbour Bridge a moře. Přes stěžně plachetnic. V němém úžasu jsem si nějak nevšimla, že slunko je opravdu silné, takže jsem už ten večer skuhrala, co mě to bolí na krku. Také jsme poprvé ochutnali moře, je slané... :o) Nedokážu ani vypovědět, jak moc jsem se těšila do postele. Nebyla jsem jediná, vzhledem k tomu, že jsme měli dost dlouhou párty a bylo nad ránem (je tu 12hodinový posun směrem vpřed). Adélka usnula po čtvrté hodině a nebyla ke vzbuzení. My ostatní jsme to zalomili (opravdu zalomili) v šest večer. Z noci si moc nepamatuji, ale nebyla dobrá. Peťa si dvě hodiny v noci hrál s Barunkou, já se modlila, aby to ještě chvíli vydržel a kolem čtvrté už byly vzhůru i holky. No zkrátka nás čekal další dlouhý den. Moc si z něj nepamatuji, strávili jsme ho tak trochu v jet-lagovém stavu, takže jsme zvládli jen nakoupit, abychom neumřeli hlady. O jídle zde se opravdu nedá říci, že by bylo za babku...
Další den jsme s Májou v šest ráno vyrazili odlovit kešuli a pak se vyjeli podívat se loďkou do centra. Cesta trvala něco kolem deseti minut - úžasné spojení. Peťa ji bude celý měsíc využívat pro cestu do školy, tak jsme testovali spojení. Cestou jsme neodolali Starbucksovému kávovému opojení a návštěvě městského parku. Nad velikostí stromů tam jsme zůstali stát s pusou otevřenou. Pořád ještě jsme nebyli pořádně přehozeni, takže jsme opět šli všichni spát se slepicemi.
Silvestra jsme strávili v místní ZOO, která nás okouzlila svou milou atmosférou a relativně malým prostorem, na kterém byli zvířata velmi šikovně rozmístěná. Kolem nás se procházeli kohouti, slon (lva měli zavřeného!), viděli jsme roztomilého ptáka kiwi (konečně víme, jak vypadá ten, který Novozélanďanům dal jméno). Taky jsme se dozvěděli, že říci o ovoci kiwi je na NZ velké faux pas, vždy jen kiwifruit.. Večer jsme původně ani nechtěli čekat na urychlený příchod nového roku (v Čechách se právě podával poslední oběd v roce 2014), ale nakonec Peťa předčítal Hnízdilova Zaříkávače nemocí, takže jsme strávili velmi veselý večer, v půlnoci si připili a šli (hurá) spát.
Nový rok jsme oslavili cestou na Goat Island - konkrétně do rezervace mořských potvor. Tak trochu z okna jsme vyhodili prvních 100 dolarů, když jsme vyjeli lodí s proskleným dnem sledovat mořské obludy. Nic takového se nekonalo. Říkala jsem si, proč je mladík - průvodce tak nervózní a při každé rybce jásá. Na konci výletu jsem pochopila. Rezervace, která slouží ke studiu podvodních a vodních příšerek, byla jaksi osiřelá, takže jsme kromě modrého puntíkatého "snappera" neviděli nic. Ba jo, ještě jsme viděli Pinguin cave bez tučňáků... :o) Cestou z tohoto zážitku jsme potkali první Češku (doteď jedinou), které se tu oženil syn. Tak. Večer jsme strávili na další z pláží, cestou se pokusili o odlov kešulí a hybaj do Aucklandu.
Další dny už mi splývají, tzn. že jsme zabydlení...
3. BYDLÍME
Naše každodennost začala 5. ledna 2015 v pondělí, kdy Peťa poprvé vyrazil do školy. Dopoledne volal, co to provedl, že tam neměl chodit, ale tč. (18. ledna) už mi každý den přináší ze školy nějakou veselou historku, či informaci o spolužácích, tak myslím, že měl.
Každodennost s holkami doma spočívá v naprosto standardním (nebo nestandardním?) živobytí se třemi malými bytostmi. Vstáváme v devět (no jasně, neee vždy, ale vzhledem k tomu, že holky chodí spát kolem 10. večer, tak poměrně často J), společně snídáme, čistíme si zoubky a tak vůbec. Peru, vařím, uklízím. V prvním týdnu našeho holčičího života jsem se s holkami odhodlala k jízdě na nákup do Tacapuny (přilehlá vesnice). Abych to osvětlila všem: jezdí se tu vlevo, což mi kupodivu docela vyhovuje. Moc tomu nerozumím a trochu se děsím návratu (co ten blázen zas dělá v protisměru, to už je dneska třetí...), ale jezdí se mi překvapivě dobře. Jediné, co dělá problémy nám oběma, je umístění auta na silnici :o). Mají totiž volant na druhé straně a člověk má podvědomě pořád tendenci jezdit více vlevo.
Přiznám bez mučení, že vidina toho, že budu s naším sborem Nemravek docela hodně času sama, mi naháněla hrůzu. Ale je to lepší, než jsem myslela. Dokonce se mi splnil můj tajný sen a většinu času si to užívám. Jasně, občas křičím :-), ale jinak jsem hodná, klidná maminka. Nevídáno!
Minulý týden jsme spolu samy vyrazily na pláž, postavily několik hradů z písku a když nám je moře nemilosrdně vzalo, jely jsme domů...
Odpoledne většinou jezdíme na pláže a užíváme si veskrze letního počasí. Zakoupili jsme místo plánovaného stanu paddle board, takže trénujeme ruce a břicha. Mája i Ady jsou z jízdy i pádlování nadšené, my s Peťou taky. Je fakt, že už jsme všichni dostali pádlem (tedy vlastně boardem) po hlavě, ale to jsou jen porodní bolesti... :o)
Objevili jsme pláž (Narrow Neck Beach), kde mají denně otevřenou kavárničku a prodávají tam moc velké dobroty. Kupodivu se stala naší nejoblíbenější... Kávička je naší každodenní radůstkou, kterou si za hříšný peníz jednou denně dopřáváme.
A také keškujeme!!! Občas sice od holek slyšíme: "neeeee, já už nikdy na kešky nepůjdu" nebo "mamiii, doufám, že jsi s sebou nevzala keškovej telefon" a tak... Jenže pak zastavíme a holky se hrnou ven, že s námi na kešule rozhodně půjdou. Začali jsme sbírat sérii 101 dalmatinů, která čítá 101 tradičních keší. Máme jich 45 a těžko je dosbíráme, ale je to fajn zkušenost. Rozhodli jsme se, že z každého místa, kam pojedeme, dovezeme aspoň jednu. Zatím se nám to daří, byť dneska jsme (zrovna!!!) jednu hobití nedali.
Nemohu nezmínit setkání se svou starou známou "flat mate", neboli kamarádku Carmen, se kterou jsem bydlela před deseti lety v Aucklandu. Náhodou jsem z Facebooku zjistila, že po dvaceti letech cestuje po Novém Zélandu a ejhle... Bylo to moc krásné setkání, přišlo mi, že je to včera, kdy jsme si dávaly naši poslední společnou snídani...
A taky jsem si koupila strojek. Objevila jsem jeden se 70% slevou, tak mi ho Peťa přivezl z města. Také jsem při cestě na Coromandel za hříšný peníz (5 dolarů) nakoupila pět kostiček Prema. Musím tedy říct, že žádný šlágr ty místní obchody, nic moc sortiment. Už jsem i točila kličkou, nádherný zážitek...
Zase příště ahoj, tč. z Aucklandu!